Po vydání článku „Pokus o sebevraždu“ se nastřádaly otázky, jak vypadal život po „téměř smrti“. Dnes se tedy budu tomuto věnovat. Jaký byl můj život po pokusu o sebevraždu?
Velmi nerada na tuto část života vzpomínám, a je pro mě těžké o tom i psát. Berte prosím v potaz fakt, že momentálně též procházím určitou fází deprese a jakési sebereflexe, a toto téma je tedy ještě o to více těžké, neboť když jsem dole, vše bolí mnohem více, je procítěno intenzivněji. Ovšem je mi jasné, že potřebuji dát do vědomí tyto traumata, aby mohly konečně odejít. Ale co si budeme, s tímto traumatem už budu muset žít navždy, jen už to bude jen vzpomínka, a pevně doufám, že ne tak niterně bolestná, když o tom promluvím.
Tuto část žívota po smrti si příliš nepamatuji, jak už jsem napsala, trpěla jsem velkým postraumatem. Člověk moc nepočítá s tím, že bude žít dál, když jde spáchat sebevraždu (pokud tedy nepočítám ty, kteří dělají pokus z demonstrativních pohnutek, to však nebyl můj případ, já chtěla zemřít). Ve chvíli, kdy jsem se Bůh ví proč ocitla u auta, a volala záchranku, byla jsem ještě dost mimo na to, abych si uvědomovala, co jsem vlastně udělala.
Přijela sanitka, udržovali mě v bdělém stavu, tedy abych neusnula. Musela jsem říct, co vše jsem spolykala, kolik plat a čeho. Po příjezdu do nemocnice jen vím, že mě okamžitě na pětkrát vypláchli žaludek (už díky této zkušenosti vím, že toto už neudělám), zašili mi rány na zápěstích. Pamatuju na to, jak jedné sestře se udělalo opravdu zle při onom pohledu, a ještě jsem ji řekla, že na něčem se učit musí. Napojili mě na hadičky a přístroje, a i když mi bylo naprosto strašně po všech stránkách, nemohla jsem usnout. Vzpomínala jsem, co jsem vlastně udělala, čeho jsem byla schopna, a bylo mi ze sebe nehorázně zle. Vedle mě byl jistý muž. Prý alkoholik, který si mluvil sám pro sebe, například, jak někdo chodí po stropě, atd. Prvně mě to štvalo, pak ale uklidňovalo a málem bych i usnula, kdyby mu ve tři ráno nedali prášky na spaní, a pán usnul, a dokonce i zmlkl. Přemýšlela jsem nad svými psy, kde asi jsou, a že musím co nejdřív domů za nimi (nesnáším nemocnice). Strávila jsem tam pár dní, kupodivu jsem nebyla intoxikovaná, a tak jsem měla konzultaci s mítsní psychiatričkou, jestli mě budou hospitalizovat na psychiatrii. To jsem nemohla dopustit. U mě je zajímavé, že když onu hospitalizaci skutečně potřebuji, neskutečně se jí bojím a raději vše nakonec zvládnu doma. Mé hospitalizace byly ve stabilním stavu, kdy mě úzkost dovolila být jinde, než doma. Asi Vám to ani nedává smysl, ale bohužel to právě takto mám.
Při pohovoru s psychiatričkou jsem přesně věděla co a jak mám říct, aby mě pustila do ambulatní péče (jistý dar, na který nejsem vůbec pyšná, ale vědomě ho používám, když jde opravdu do tuhého, a kdyby mě měli hospitalizovat po tomto zážitku, zešílím). A tak mě opravdu propustili.
Hlavní pro mě byli psi, miluji je, a jsou to právě ony (jsou to fenky), které vždy stojí při mě. Samozřejmě můj čin vyvolal velké nechtěné „haló“. Jak už jsem psala, se svou rodinou byly mé vztahy vlažné (vím, že z velké části díky mně a nepochopení toho, co prožívám, nebrali to zprvu nijak vážně), což byl samozřejmě jen můj subjektvní pocit, odrážející se od jejich ne-činů. Zde si ale musím posypat popel na hlavu, neboť jsem se sama snažila o to, aby tomu takto bylo. V minulém článku jsem psala, že pro mě jsou city a emoce velmi silné. Proto si nemohu dvolit být na někom (ani rodině) citově závisilá. Ale musela jsem vypnout i telefon a má izolace byla dokonalá. I tak tato zpráva samozřejmě obletí všechny, koho jsem v životě třeba jen potkala – takové zprávy se šíří rychlostí blesku. „Mia je sebevrah, blázen.“ Už to nebyla jen škatulka diagnostikovaných poruch, ale už jsem byla „sebevrah“.
Trpěla jsem tak velkým postraumatem, že jsem to chtěla udělat znovu. Ale zážitky, co byly při prvním pokusu mě zarazily. Zkrátka se s tím musím nějak naučit žít. Psychaitrička, která mi řekla ta osudná slova, že mi není pomoci (mimochodem přišla o svou praxi, jelikož od ní odešli téměř všichni, byla arogantní, atd.), i já od ní ihed odešla, neboť mi neustále vyhrožovala, že klidně jen zvedne telefon, a půjdu na nedobrovolnou hospitalizaci. Což samozřejmě myšlením zdravého člověka nebylo od věci, ale mě by to zabilo. Opět se neptejte proč, protože myšlení člověka, který je v hluboké depresi, plný úzkostí a sebelinče za to, co jsem udělala, je zkrátka naprosto nelogické.
Než mi plně došlo, co jsem udělala, doufala jsem, že jsem , že je to jakési znovuzrozní, a svým činem jsem se z nemoci vykoupila. Nic nemohlo být dál od pravdy. Jedna věc je prožívat depresi, a druhá depresi s obrovským postraumatem, a byla jsem na to sama. Sama na to, abych s tím žila, abych se z toho nějak dostala. A jak jsem se z toho dostala? Po měsících strávených v pekle, kde nekecám, ale opravdu mrazí. Ten mráz mi lámal kosti, paralyzoval, že jsem nebyla schopna téměř ničeho. Když si své emoce vynásobíte tisíckrát, možná se přiblížíte k tomu, jak já prožívám vše, co se mě dotýká, a toto bylo opět něco nového, co jsem do té doby ještě nezažila. „Já si sáhla na život, pane Bože!“ Vyjít ven bylo nemyslitelné. Dostalo se to k lidem, které ani neznám, a doporovodné pohledy jsem měla všude, kde jsem se ocitla (paranoiou netrpím), opravdu to tak bylo. Sebevrah. Bylo to mnohem horší, než samotné diagnózy, toto jsem udělala já, a o to to bylo horší.
Když něco dosáhne svého vrcholu, nezbývá, než to přijmout. A tak tomu bylo i v tomto případě. Bylo mi čím dál hůř, a už to nemělo kam stoupat, a v tom okamžiku přišlo požehnané přijetí. Zkrátka se to stalo, nemohu to vzít zpět, můžu se s tím jen smířit. A zhruba tehdy mi došlo, že psychické problémy můžou být smrtelné, a natočila jsem své první video na YouTube – „Zpověď – pokus o sebevraždu“. Pokud s tím nic nemůžu udělat u sebe, třeba touto zkušeností někomu mohu pomoci, aby to v žádném případě nedělal. A i kdyby to odradilo jen jednoho člověka, mělo to smysl. Nejspíš jsem potřebovala dát tomu strašnému činu i nějaký hlubší smysl. Šla jsem s tím veřejně ven, a řekla, jak to bylo. To pomohlo k tomu, abych to opravdu přijala, a přestala se stydět. Stud byl totiž v té době obrovský. Jako když stín vrhá mnohem větší podobobu pozorovaného subjektu.
Od té doby jsem natočila přes třicet videií o tom, jak s touto chorobou bojuju já. Neboť mi tehdy chyběl kdokoli, kdo by tu pro mě byl, a tak jsem chtěla, aby tito lidé měli pocit, že v tom opravdu nejsou sami. Aby nebylo tolik tabuizováno toto téma, aby lidé našli odvahu o tom všem mluvit. Když máte cukrovku, taky se za ni nestydíte, je to nemoc. A to nemoc, která má v konenčném důsledku velký potenciál. Stále se dozvídám o sobě víc, snažím se být lepším člověkem, přiblížit se „normálním“ lidem, ale být zkrátka svá (ovšem člověk dost často už ani neví, kdy je to on, nebo nemoc.) Je to džungle lidské duše a mysli. Vím, že si za mnohé můžu sama, díky afektivitě (kterou si nyní už uvědomuji a mohu s ní tedy pracovat), díky obrovské škále emoční inkontinence (toto mám i ve zprávě od psychiatra :)), díky zvěličování a přehnaným reakcím na jisté akce. To mě ale učí sebekontrole a vciťování do druhých (jak vlastně onu akci myslí, atd).
Stále mě tato vzpomínka bolí, bolí mě, že jsem byla schopna si sáhnout na život, bolí mě, že takových lidí je bohužel čím dál víc. Proto se snažím nalézt v sobě klíč k vlastnímu vězení, skutečně žít. Pro vnějšího diváka to může vypadat, že se sebou nijak nepracuju. Ovšem to, co svádím každý den, jak moc mě nemoc změnila- to je hlavně moje vnitnřní bohatství. Bez určitého nadhledu by to opravdu nešlo, a naprosté ztotožnění se s nemocí mi bralo možnost pracovat a hledat to, co mi bylo skryto. A hlavně po pokusu o sebevraždu, jsem se stala naprosto věřícím člověkem. V Boha jsem věřila i před tím, ale to, co jsem zažila při pokusu, po tom všem, nelze nevěřit. Nejsem žádný fanatik, nepatřím k žádné církvi. Vnímám Boha, jako Zdroj, jako Vesmírnou inteligenci. A ten mi zachraňuje život každý den. Došlo mi, že bez Něj nejsem absolutně nic, a ani bych nic nedokázala sama.
Mimochodem po zveřejnění článku o pokusu o sebevraždu, mi jistý pán napsal na fb, že je celé tak neuvěřitelné, že jsem za to jistě placena, ubližuji tím lidem, a samozřejmě jsem si vše vymyslela. :) Kéž by to byla pravda, ale není.
Po smíření se s nálepkou sebevraha jsem začala s tetováním. Prvním byl Fénix, kterého považuji za svůj symbol, neboť když shoří, vstane z vlastního popela. Po čase toto postrauma „vyšumělo“, a já se opět začala poukoušet nějak žít. Nikdy nekončící kolotoč. :) Ale s každou depresí, traumatem, se vším těžkým,... přichází i nový úhel pohledu, nové poznatky o sobě, světu kolem, o lidech všeobecně. Nehodlám být nadále obětí své psychiky. Vše má svůj důvod, a to i toto. Aneb – uč s moudrým býti.:)
Mějte se krásně!
Vaše Mia
