Dnes se s Vámi chci podělit o to, co prožívám nyní. V minulých článcích šlo opravdu o minulost. Ale jaká je přítomnost?
Za svou kariérní praxi s psychickými potížemi se mi stalo mnohé. Mnoho traumat, bolů, nesnesitelných depresí, emočních bouří, a zdánlivě nikdy nekončící bludný kruh, jenž se stalo mým vězením. Sama jsem se stala tím nejhorším soudcem, porotou i katem. V prosinci jsem měla velmi těžkou depresivní fázi, kdy každá vteřina připomínala věčnost v pekle. Přemýšlela jsem, jak nejlépe svůj tragikomický život ukončit. Dno bylo ještě krasným prožitkem, oproti tomu, kde jsem se sama v sobě ocitla já. Tehdy jsem (po pominutí dotěrných myšlenek na smrt), se snažila vydrápat se zpět alespoň na ono dno.
Začala jsem opět chodit mezi lidi, a to do zdejšího fitka, kde jsem nejen cvičila, ale i psala. Trávila jsem tam většinu času. Bylo to místo, kde jsem se cítila bezpečně a přijatě od ostatních. Bylo mi tam dobře (čtěte – snesitelně). Zhruba v lednu jsem měla velmi afektivní rozbouřenou reakci na jistého Patrika, který komentoval příspěvek na fb, na stránce, kde se lidé svěřují se svými úzkostmi, atd. Patrik reagoval tím, že i z úzkosti je cesta ven, a není zas tak složitá. Samozřejmě jsem afetovaně reagovala, že to evidentně nezná, když si myslí, že je možné se z něčeho tak šíleného dostat ven, a to ještě k tomu snadno. Vždyť jsem v tom už třináct let, kdyby to šlo snadno, copak bych na to ještě nepřišla?
Po pár zprávách se z něho stal můj terapeut. A to opravdu velmi dobrý. Má afektivnost ho nikterak neurazila, ba naopak. Sám si opravdu prožil život s podobnými problémi, a pomalu s jeho pomocí jsem si začala čím dál víc uvědomovat, že ono vězení, je vlastně vyrobeno mnou. Sama jsem se do něho uzavřela, a klíč od něho měla stále v ruce. Jenže už jsem se tak moc bála života, i jen představy, že bych někdy mohla být šťastná, a mít vedle sebe třeba i partera, mě sejmula. Tím mi bylo jasné, že tomu tak opravdu je. Deprese (kdoví kdy), se stala jistým útěkem od života, od sebe. S tímto novým uvědoměním se můj psychický stav začal zlepšovat (pominu-li prvotní zhroucení z myšlenky, že bych z vězení mohla vyjít). Ale kupodivu to zabralo. Sebereflexe, uvědomování si toho, jak a proč se zrovna cítím mělo obrovský efekt, a já vskutku byla připravena i na partnerský vztah. To jsem ale ještě netušila, koho potkám. Zřejmě jsem potřebovala dát přímo mezi oči takovou ťafku, která mě pošle k hledání mého „proč“, abych jednou provždy běh začarovaného kruhu přeťala.
Právě ve fitku jsem se poznala s jistým mužem. Bylo mnoho varovných signálů, a i má velká nedůvěra a strach z mužů zastínila má touha po lásce. Do dnes netuším, jak mě vlastně „dostal“. Tento muž byl býalý kriminálník a bývalý alkoholik, který má dvě děti též s alkoholičkou. (Tehdy mi přišlo, že je skvělé, že má svou minulost, a poučil se z ní.) Nebudu o něm více vyprávět, aby se toto náhodou někoho nedotklo, chci tím jen nastínit, že tato zkušenost přijít musela, abych získala onu ťafku.
Zamilovala jsem se, a důvěřovala mu. Samozřejmě sliboval, že mi nikdy neublíží, neopustí, atd. (haha, vím). Jenže má důvěra k němu znamenala i obrovskou zranitelnost. Jedná se ale o „jepičí vztah“ tří měsíců. Byl naprostým opakem mě, ale zároveň nás spojoval obdobný cit pro .... řekněmě záhadnost bytí. Byla jsem skutečně šťastná, cítila se bezpečně a milovaně. Myslela jsem, že mě bere, jaká jsem, to byl ovšem velký omyl. Celé to bylo omyl. Je mi jasné, že život se mnou není nikterak jednoduchý, nic pro slabé povahy. A jeho jsem viděla, jako silnou osobnost – to víte, růžové brýle. Respektive jsem byla úplně slepá, hluchá, hloupá a totálně naivní. Tolik jsem mu chtěla věřit, nebo spíše věřit tomu, že to, co prožívám, je láska, že jsem ony tři měsíce opravdu příliš nepřemýšlela. Mnohokrát se mi ozývaly alarmné zvuky, ale já je hned vehemntně zaháněla. Cítila jsem, že žiju, jsem milovaná a přijímaná, stejně tak, jako jsem si myslela, že miluji a přijímám já jeho.
Teď už samozřejmě vidím, jak absurdní to celé bylo, a že jsme oba stále žili v bolech minulosti. Já se svým strachem z mužů, a lásky celkově, on mě neustále srovnával se svou ex, a kdo ví, v čem z minulosti ještě žil. Nakonec jsme se rozešli za opravdu bizardních okolností. Vlastně kvůli ničemu, pro vnějšího diváka. Detaily si nechám pro sebe, ovšem velmi rád o mě šíří on, a další jemu podobní úchvatné historky o tom, že jsem ho honila s nožem kolem auta (pak tato historka nabrala jiný směr – honila jsem ho s nožem doma, když ode mě utíkal). No, rád hraje na to, že jsem skutečně blázen, ovšem blázen s velkým „B“. Samozřejmě jsem ho nehonila s ničím, ale i tak byl tento vztah jednou obrovskou lekcí toho, že z minulosti a svého vězení nejsem ani trochu venku. Tolik jsem se snažila o nějakou tu „normálnost“, až jsem zkrátka musela padnout.
To, co mi dělal po rozchodu zde také nebudu rozvádět, ale mě zbývaly jen oči pro pláč, totální nechápání sebe sama, jak jsem mohla přehlédnout, s kým to vlastně jsem. Nebo se uměl bravurně přetvařovat. Ale hlavně jsem to prostě vidět nechtěla. Nejde tu o něj. Třeba to vůbec není špatný člověk, jen jsme oba tak nějak porouchaní, a každý to pak vyjadřujeme jinak. A kdo ví, třeba on opravdu i vnitřně viní mě, a třeba i oprávněně, těžko říct. Opět jsem minula dno, a padla (možná ještě padám, co já vím.) Ještě jsem zapomněla napsat, že od onoho prosince bojuji s anorexií. Během pár měsíců jsem zhubla 40kg, a pokud půjde váha i nadále dolů, hospitalizace bude nutná.
Tentokrát, po opětovných myšlenek na smrt, jsem si uvědomila jednu věc. Pokud opravdu chci ze svého vězení, musím jít depresi naproti, nesnažit se škrábat někam na dno (na to už ani nemám sílu, entuziasmus, nic). Že zkusím prožít depresi, se všemi ostatními hrůzami, vědomě. Momentálně tedy hledám to svoje „proč“. A vskutku, ukázal se takový balast, taková hrůza v sobě, kterou jsem opředena, že kdybych se teď vědomě nesmířila se svou minulostí, sama se sebou, neuvědomila si své vzorce chování,... Zkrátka pokud nemohu mít ráda sama sebe, jaká skutečně jsem, nemohu nikdy ochutnat skutečné štěstí, které jsem zažila asi jen ty tři týdny v první mánii.
Právě teď tedy svádím boj s tím, kdo jsem byla, a s tím, kdo skutečně jsem. Můžu Vám říct, že tento proces opravdu velmi bolí. Je těžké se dívat do svého zrcadla bez příkras, a přijmout to. Neboť přijetí toho, co bylo a co je, je (alespoň pro mě) jediná šance opustit toto vězení, neopakovat už stále dokola tytéž chyby. Je to spojeno s úzkostmi, občasným skutečným uvědoměním, odstraňování zažitých iluzí a bludů, ohromnou únavou. Velmi často se přistihnu, jak rezignuji. Zřejmě to do této fáze ukončení vězení, kde jsem od nepaměti, zkrátka patří.
Tento článek bude jistě diskutabilní, mějte ale na paměti, že to je můj příběh. Každý má ten svůj. Jen jím chci říct, že opravdu věřím na cestu ven. Že i s psychickými poruchami jde pracovat, a kdo ví, třeba nakonec být opravdu šťastná. Píšu to proto, abyste také věděli něco o mém přítomném boji. A v jaké fázi jsem.
Mimochodem, svému ex nemám nic za zlé, spíše mu opravdu děkuju, protože výživnější ťafku mezi oči jsem dostat nemohla. Za to mu patří obrovské DĚKUJI, a zároveň se omlouvám, že jsem náš vztah žila v nevědomém vězení, a tím mohla nějak ublížit i jemu.
Vaše Mia
