Kdysi jsem měla období, že jsem si myslela, že jsem na všechno sama a lidem na obtíž. A potom mi někdo daroval květináč a v něm kytka. Nedokázala jsem si představit, že bych se o nich byla schopna postarat. Umře, tak jako já umírám, ale obýváku jsem si pod okno dala květník, aby měla co nejvíce světla. Starala jsem se a ona přesto uvadala, nemyslela jsem na ni a dávala jsem ji moc vody. A tak jsem kní mluvila a přemýšlela, co jsem udělala špatně, abych to napravila.

Až později jsem zjistila, že starat se o něco živého, znamenalo, že jsem našla v sobě sílu se zvednout z postele a radovat se z maličkostí, ze zelených nových lístků. Stávala jsem se zodpovědná a empatická, pomalu jsem v sobě nacházela i slzy. Je to dlouhý proces, ale zahrádku pod oknem jsem si rozšiřovala a nakonec jsem měla šest květináčů.

Krásný příběh, který dává naději. A ano, i v necem, co je pro jiné tak triviální (květina), pro nás má obrovský význam. I v ni máme pocit zprvu tlaku, zoufalství,... ze zkratka nejsme schopni niceho.. a náhle se prave to stane našim velkým zachrancem.. nikdy nevíme, co pro nás bude znamenat ona květina, co nám muže dat naději, vidět v sobě sílu, lasku, a život.. moc dekuji za tento komentář..