Drama na skramnickém hřbitově

O Velikonočním pondělí 21. dubna 1783 se v Praze slavnostně otevíralo Nosticovo (dnešní Stavovské) divadlo. Hrálo se drama německého autora Lessinga, jehož hlavní hrdinka dobrovolně zemře rukou svého vlastního otce.

Téhož dne ve Žherech, nedaleko Českého Brodu, zesnula dvaatřicetiletá Dorota Pokorná, která nedlouho před tím s rodinou konvertovala k helvétskému vyznání, jak to nově umožňoval toleranční patent císaře Josefa II. Okolnosti její smrti nebyly tak dramatické jako v případě Lessigovy hrdinky, zato události v následujících dnech po jejím předčasném odchodu by jako předloha k dobovému dramatu posloužit mohly.

Zpráva o její smrti se rychle roznesla po obci i sousedních vesnicích a hned v úterý 22. dubna se před domem Pokorných čp. 15 sešlo velké množství lidí. Už tehdy viselo ve vzduchu napětí a zazněly první výhrůžky: „Tu odpadlici vám nedovolíme pohřbít na posvěcený skramnický hřbitov,“ říkali jedni. „Leda tak čert vám ho posvětil!“ odpovídali druzí. „Vždyť jej nazývala mrchovištěm a katolíky na něm pohřbené měla za prasata,“ volali jiní. Atmosféra houstla. Znesvářené hloučky katolíků a evangelíků (helvetů) postávaly venku až do setmění. Druhý den ve středu vzali pozůstalí rakev s nebožkou a v zástupu svých evangelických souvěrců jí nesli po 1,5 km dlouhé cestě do Skramník.

Tam na ně už čekali rychtáři okolních obcí s pověřením od ředitele Černokosteleckého panství dohlédnout během pohřbu na veřejný pořádek. Na hřbitov měli být vpuštěni kromě čtyř nosičů rakve jen dva nejbližší příbuzní zesnulé. Na tuto podmínku evangelíci odmítali přistoupit. Začali se s rychtáři dohadovat a povzbudili tak přihlížející houf katolíků (převážně žen) k rozhodnutí zabránit vstupu, byť jen jedinému z nich, na posvěcenou půdu hřbitova. Katolíci zatarasili přístupové cesty, čímž se situace značně zkomplikovala. Rychtáři a stařičký farář Jakub Hynek Zelenka farníkům domlouvali, aby se umoudřili. Prosili je, napomínali, ale všechna jejich snaha se míjela účinkem. Z obavy, že hádka přeroste v násilnou konfrontaci, nakonec přiměli pozůstalé, aby se vrátili s rakví domů. Prozatím. 

Ve čtvrtek se do Žher dostavil osobně ředitel panství Antonín Wolf. Poručil vdovci Pokornému vzít rakev a vyrazit směr Skramníky. Jenže mezitím se ke kostelu seběhli katolíci se záměrem zabránit pohřbu stůj co stůj. Opakovala se situace z předchozího dne. Ředitel Wolf a přítomní rychtáři napomínali rebelující farníky, že jednají proti císařským patentům. Farář ujišťoval, že taková horlivost víry není zapotřebí, že mrtvá těla neznají konfesních rozdílů, přesto je nepřesvědčil. „Když nám není horlivost potřeba, tak jim už vůbec ne,“ namítali. „Odloučili se od nás živých, tak proč chtějí být mezi našimi mrtvými?“ Tentokrát došlo na menší strkanice. Celý den pršelo a bylo chladno. Smuteční průvod se s nepořízenou vracel zpátky do Žher.

V pátek o svátku sv. Marka vycházelo od skramnického kostela procesí ke kapli sv. Prokopa v Chotouni, jenže kvůli celodennímu dešti z předchozího dne byla cesta natolik bahnitá, že se nikam nešlo. Pro množství přítomných poutníků zůstali pozůstalí Doroty Pokorné raději doma. Následující den v sobotu se ve Žherech sešlo přibližně 400 evangelíků, jenže na skramnickém hřbitově v tu chvíli hlídkovalo 500 katolíků. Pohřeb se nekonal ani tentokrát. Hrobník už několikrát vykopal hrob, protože mu jej vždy zaházeli. Katolíci pro něj mezi sebou vybrali nějaké peníze, aby nezůstal škodný.

V neděli 27. dubna v poledne přitáhly do Žher a Skramník dvě kompagnie mušketýrů z Českého Brodu a 13 dragounů z Prahy. V čele ozbrojeného průvodu šel hejtman pěšího pluku hrabě Pachta a komisař krajského úřadu Pulpann. Jejich příchod způsobil v obcích rozruch. Ke hřbitovu se začali sbíhat lidé. Vojákům se i přes odpor podařilo proniknout dovnitř a vřava mohla začít. Jedni v úmyslu z místa co nejrychleji utéct lezli přes hřbitovní zdi ven, jiní se zas mermomocí snažili na hřbitov dostat. Dragouni rozháněli srocující se hloučky bez rozdílu náboženské příslušnosti. Rány holemi schytali jak katolíci, tak evangelíci (čtyři hole byly o ně zpřeráženy). Kdo se vzpouzel, byl povalen na zem a zbit. Mezitím pozůstalí s vojáky přinesli rakev a Dorotu pohřbili hned u hřbitovní zdi při vchodu od Hořan. Lítostivý pláč katolických žen prý vehnal slzy do očí hraběti Pachtovi, který se je snažil utěšit vlídným slovem. Jakýsi Matěj Koštíř z Chotouně byl potrestán deseti ranami holí za to, že se jim posmíval.

Popis výtržností na skramnickém hřbitově z dubna 1783 se nám dochoval díky Pamětem milčického rychtáře Františka Vaváka. Z jeho zápisu není jasné, jestli byl jejich očitým svědkem. Pravděpodobně znal situaci z části jen z vyprávění. Vavák jakožto konzervativní katolík sympatizoval s „obránci“ hřbitova, na druhou stranu odpor světským natož církevním autoritám mu byl bytostně cizí. V Pamětech navíc vyzdvihuje kladné působení kaplana Václava Šimka, který svým nedělním kázáním (několik hodin před příjezdem vojáků) dokázal některé farníky přesvědčit, aby zanechali aktivit bránících pohřbení zesnulé evangeličky. 

Vedle Vavákova svědectví existuje ještě jedno ze strany evangelické. Událost ve Skramníkách popisuje o něco dramatičtěji. Katolíci se měli ozbrojit klacky a kameny a evangelíkům vyhrožovat ukamenováním. Na hřbitov se svolávali vyzváněním zvonů v širokém okolí. Opakovaný návrat pozůstalých do Žher je pak popisován jako úprk před lynčuchtivým davem. Když na místo dorazili vojáci, někteří katolíci se před nimi zamkli do kostela a do zvonice, odkud na ně házeli kameny. Vojáci museli do objektů proniknout násilím, vyvést vzbouřence ven a potrestat je výpraskem. Věrohodnost tohoto popisu je ovšem pro značný časový odstup (pochází z roku 1863) diskutabilní. Zvláště počty účastníků se zdají být přehnané. Vzbouřených katolíků mělo být ve Skramníkách údajně až 9 000.  

Nábožensky motivované šarvátky nebyly v době tolerančního patentu ojedinělou záležitostí. Podobný incident se dva měsíce před tím odehrál na hřbitově v Kluku u Poděbrad. Evangelíci se mohli díky patentu poprvé od Bílé Hory beztrestně přihlásit k ne-katolickému vyznání a za určitých podmínek jej i legálně praktikovat. Nemalá část katolické majority tuto nově nabytou svobodu vnímala jako, řečeno dnešními slovy, ohrožení tradičních křesťanských hodnot. Pohřby se často stávaly příležitostí pro ventilaci hněvu, tím spíše že je evangelíci využívali k upevňování pospolitosti (účastnili se jich ve velkých počtech), což bylo majoritou vnímáno jako demonstrace síly. Pokud byl zesnulý zaživa znám urážlivými výroky na adresu katolické církve a katolických věřících, k násilné konfrontaci nechybělo mnoho.

Výroky Doroty Pokorné o „mrchovišti“ a „prasatech“ se staly rozbuškou potyčky, jakkoliv je nemusela pronést osobně, mohly jí být pouze připisovány.  Do založení prvního evangelického hřbitova v Hořátvi zbývalo ještě několik let a další vznikaly v nejbližším okolí až v průběhu 19. století. Evangelíci byli na ty katolické odkázáni. Alternativou bylo pohřbít mrtvého někde na zahradě, na poli, což byl způsob, který někteří dobrovolně volili jako vyjádření distance od římské církve. Rodina Pokorných ze Žher touto cestou zjevně jít nechtěla. Naštěstí při následných výtržnostech nikdo nepřišel o život. Pouze skramnická farnost se po nich dlouho finančně vzpamatovávala, protože musela uhradit výlohy spojené s nasazením vojenských sil.