Psychedelická historie Sadské - experimenty s LSD

Sadská je obyčejné středočeské městečko v Polabí. Širšímu okolí je známo jezerem, které bývá v létě vyhledáváno milovníky přírodního koupání. 

K jezeru je možné dojet autem a parkovat na rozlehlém plácku poblíž, ale ještě před tím je potřeba minout dvě patrové budovy v oploceném areálu u silnice. V nenápadném objektu sídlí detašované pracoviště psychiatrické kliniky v Kosmonosech, a i když to tak nevypadá, právě tady se před více než padesáti lety psala pozoruhodná kapitola dějin moderní psychiatrie.

V roce 1952 přistála na stole docenta Roubíčka na lékařské fakultě v Praze krabice s ampulkami obsahujícími diethylamid kyseliny lysergové. V popisu přiloženém k zásilce ze Švýcarska se psalo, že se jedná o psychedelikum vyvolávající halucinace charakteristické pro duševní choroby. Farmaceutická firma Sandoz pro něj hledala praktické využití, a proto rozeslala vybraným lékařům zdarma jeho vzorky. O nenávykovou bezbarvou látku s označením LSD se dvě následující desetiletí zajímali vědci z celého světa. Lídrem výzkumu se stalo Československo, které si od roku 1964 samo LSD vyrábělo pod ochranou značkou Lysergamid.

„Motá se mi hlava! – LODNÍ DENÍK DENÍ LODNÍK. Zatím se neodchyluji od karavanních cest!... Nezadržitelný smích. Všechno je trochu do zelena! Klouby, klouby jako moudrá léta stromů. Všechno mi připadá k smíchu!... Problémy začátků a konců. Všechno je nepostižitelné! Sestup do podsvětí. Slavné a smutné pohřby hraček.“ Těmito slovy zaznamenal prožívání své intoxikace v září 1965 klinický psycholog Zbyněk Havlíček. O den později ve vlaku do Sadské si napsal do svého zápisníku: „Nechtěl jsem o otci mluvit: na přímou výzvu Evy došlo spíše k motorickému odreagování: k svíjení v pláči, k zavrtání do rohu gauče. Teprve později jsem vše integroval a došlo k velikému smíření.“ Tři dny nato se v dopise milence přiznal: „Jsem v nesmírném pokušení vypít tu zbývající LSD.“  

Lidský mozek obsahuje 50 až 100 miliard neuronů mezi nimiž existuje až biliarda synaptických spojení. To je hodně neprobádaného místa pro radost, krásu, fantazii, ale také úzkosti, traumata, běsy zpod hladiny vědomí. LSD očarovalo psychiatry, protože fungovalo jako sonda sahající hluboko do člověka, přes první dny života až na dno šílenství. Byli přesvědčeni, že barvité zážitky a vize droga neprodukuje, ale vytahuje z těžko dostupných hlubin lidské duše. Proto věřili, že jim pomůže odhalit genezi psychických potíží. Několik málo intoxikací vyneslo na světlo světa nevědomé, potlačované obsahy, které by klasickými psychoanalytickými metodami horko těžko dolovali řadu let, jestli vůbec. Profesor Grof spatřoval v LSD „nástroj, který může pro psychiatrii znamenat to samé jako mikroskop v biologii nebo teleskop v astronomii.“

V roce 1965 se primářem psychiatrické léčebny v Sadské stal Milan Hausner. Spolu se Zbyňkem Havlíčkem proměnil provinční zařízení v největší evropské centrum experimentální léčby LSD. Léčebnu na okraji polabského maloměsta navštěvovali lékaři z Bostonu, New Yorku, Londýna, Bukurešti, Florencie i z dalších míst. Z veřejně známých a dodnes žijících osobností tady působili mladí psychiatři Michael Vančura a Radkin Honzák. Léčil se zde surrealistický básník a výtvarník Karel Šebek nebo scénárista a překladatel Martin Vačkář. Spisovatel Ota Pavel, trpící maniodepresí, Sadskou navštívil minimálně jednou (s Hausnerem jednal o možnosti LSD terapie, není však jasné, jestli léčbu skutečně podstoupil).

V 60. letech v Československu probíhal rozsáhlý výzkum účinků LSD na lidský mozek. Zkoušel se na psychiatrických pacientech i na zdravých dobrovolnících. Látce bez zápachu, jejíž jediný gram může způsobit halucinace deseti tisíc lidí, se věnovala také armáda a tajné služby. Mezi pražskými vysokoškolskými studenty se o Sadské povídalo, že jde o pracoviště StB. Pro takové obvinění ale neexistují důkazy. Estébáci se mohli zajímat o konkrétní pacienty. Určitě dohlíželi na lékaře s kontakty na zahraničí. Samotné poznatky Hausnerova týmu ohledně léčby psychóz, těžkých neurotických stavů a poruch osobností ale pro StB přínosné ani zajímavé být nemohly. Do roku 1974 se v Sadské uskutečnilo přes tři tisíce léčebných sezení s tři sta padesáti pacienty. Třicet psychiatrů a psychologů prošlo tréningem, jehož součástí bylo pět povinných sebezkušenostních intoxikací.

Experimentální léčba probíhala formou psychedelické a psycholytické terapie. Prví z nich spočívala v podání silné jednorázové dávky LSD umožňující člověku pod dohledem lékaře, psychologa nebo zdravotní sestry prožít „kosmické“ zážitky depersonalizace, extáze, transcendence. Naproti tomu u psycholytické terapie dostávali pacienti opakovaně menší dávky vyvolávající mírnější stavy změněného vědomí. Na intoxikace pak navazovala skupinová sezení (což byl v 60. letech velmi inovativní přístup), během kterých se podrobně rozebíraly a interpretovaly prožité stavy. K vyjádření těžko popsatelných zážitků sloužily neverbální techniky, zejména arteterapie (dodnes je sbírka psychotických kreseb ze Sadské jednou z největších na světě). Cílem bylo pomoci nemocným získat vhled do psychických problémů a tím naplnit nutný předpoklad jejich uzdravení.

Většina intoxikací probíhala bez problémů. Často pacienti zažívali euforii, fantaskní vize, stav naprosté blaženosti. Někdy se ale dostavily deprese, záchvaty vzteku, znovuprožívání traumat z dětství. V nejhorším případě se nemocný vnořil do démonického světa paranoidních přeludů, zmatku a panické hrůzy, která ho mohla přimět až k pokusu o sebevraždu. V Sadské se v takových situacích podávala injekce Plegomazinu s rychlým zklidňujícím účinkem. Jenže co bylo dostupné v bezpečném prostředí ordinace, nebylo možné jinde, venku, mimo zdi zdravotnických zařízení. A to nakonec přispělo ke konci využívání LSD v psychiatrii.

V době, kdy v Sadské experimentoval Hausner s LSD, na Západě se droga masově šířila mezi lidmi a stala se symbolem revolty proti establishmentu. Psycholog Timoty Leary z Harvardovy univerzity z ní učinil nástroj psychedelického kultu a jakožto apoštol novodobého „evangelia“ kázal na festivalech hippies o nutnosti zpřístupnit drogu každému člověku. Z obav o zdravý vývoj mládeže prosadila OSN v roce 1971 celosvětový zákaz její výroby a distribuce. Jedinou výjimkou bylo socialistické Československo, kde se LSD průmyslově vyrábělo až do roku 1974, kdy i čeští komunisté podlehli mezinárodnímu tlaku a výrobu i experimenty zastavili. Komise ministerstva zdravotnictví a krajského národního výboru se dostavila do Sadské, aby dohlédla na protokolární zničení veškerých zásob Lysergamidu.

Mezi odborníky-pamětníky není názor na LSD jednotný. Poukazuje se na nevyzpytatelnost drogy, její různé a nepředvídatelné účinky. Skeptické hlasy by se daly stručně shrnout do věty: „Bylo to fascinující, ale z terapeutického hlediska nepřínosné.“ V rozporu s tím je přesvědčení zastánců, podle kterých 60 až 80 % pacientů vykazovalo znaky výrazného zlepšení zdravotního stavu. Problém objektivnějšího vyhodnocení účinnosti LSD spočívá v absenci dlouhodobého srovnávacího výzkumu tzv. katamnézy. Hausner měl připravený soubor padesáti pacientů, jejichž zdravotní stav plánoval po dvaceti letech retrospektivně posoudit, podobnou studii ale nikdy neuskutečnil.

Od 80. let minulého století se ve světě začaly objevovat snahy o obnovení lékařských experimentů (nejen s LSD). V posledních letech propukla doslova renesance psychedelického výzkumu, která neminula ani bývalou lysergamidovou velmoc. Od roku 2014 Národní ústav duševního zdraví zkoumá účinky psilocybinu na pacientech s depresemi a úzkostnými stavy. Před třemi lety bylo v Praze otevřeno terapeutické centrum Psyon specializující se na asistované terapie. Sadská stojí mimo tento současný trend. Svých "devět let slávy" na poli světové psychiatrie si už odžila. Ale kdoví? Třeba se pro ni v budoucnu naskytne jiná příležitost k posunutí znalosti lékařské vědy o temných zákoutích lidské duše.