Dějiny záclon a závěsů – Proč je Češi tolik milují?

Když jsme se před lety vrátili do Česka a zařizovali si byt v Praze, rozhodli jsme se, že si vystačíme s roletami v oknech. V Anglii jsme záclonám odvykli a poznali, že okna bez nadbytečných clon mají své výhody. 

Ani po přestěhování na venkov jsme nezměnili názor, jen jsme rolety vyměnili za závěsy, které večer zatahujeme. Návštěvy bývají překvapeny. „Hezké, ale chtělo by to záclony,“ slýcháváme často. K české domácnosti prostě záclony patří. Bez nich působí okno divně, nahatě. Kde se bere ona česká vášeň pro záclony a co o nás vypovídá (zdali vůbec něco)? Zkusme to vzít od základů a ze široka, začít hluboko v historii.

Za nejstarší předchůdce dnešních okenních závěsů se považují zvířecí kůže zakrývající vchody do pravěkých příbytků. Různé typy žaluzií a rolet znali lidé už ve starověku. Číňané si zakrývali okna roletami z bambusových stonků. Egypťané používali rákos, nebo si do oken věšeli vlhké kusy látek, které fungovaly také jako klimatizace. Římané vynalezli rolety dodnes známé jako římské. Z Pompejí známe mramorové žaluzie, nicméně předchůdci těch současných mají své kořeny až v Persii, odkud je do Evropy přivezli Benátčané. Název pochází z francouzského slova jalousie, tzn. žárlivost, což má souviset s orientálními harémy, kde si pán žárlivě střežil soukromí ženských komnat.

Středověcí Češi se zakrýváním oken nemuseli trápit, protože nezasklená malá okna jejich domů se zavírala pomocí prostých jednokřídlých okenic, případně se vyplňovala mastným papírem nebo zvířecími blanami. Okna s barevnými skleněnými terčíky v kruhovitých navzájem spojených rámečcích, které byly výsadou obydlí aristokratů a bohatých měšťanů, sice propouštěla světlo, ale vidět skrze ně moc dobře nešlo, a tak potřeba je clonit kvůli ostrému slunci či nežádoucím pohledům zvenčí nastala až s vynálezem čirého tabulového skla.

Závěsy v 16. století bývaly z jednoho kusu. Na konci 17. století se objevují už na obou stranách oken, a to z hedvábí nebo bavlněné příze v bohatých domácnostech, z tmavé česané vlny v těch chudších. Protože cena skla byla vysoká, venkovské chalupy mívaly zasklená okna jen od světnic. Ostatní byla opatřena kovanou mříží a na zimu se ucpávala pytli plněnými slámou. Na rozdíl od Rakouska a Německa pro českou lidovou architekturu 18. a 19. století (s výjimkou některých horských regionů) nebyly typické venkovní dvoukřídlé okenice.

Konkrétní podoba závěsů podléhala dobovému módnímu vkusu. Trendy určovaly panovnické dvory a aristokracie. Používání záclon, jak je známe dnes, souvisela s vývojem osnovních pletacích strojů v 19. století. Moderní technologie a mechanizace výroby se postupně prosazovaly přes horlivý odpor ručních tkalců a přadláků. První bobinetové stroje z Anglie přivezl do Česka tajně hrabě Jindřich Kajetán z Blümegenu v roce 1832 (položil tím základy výroby záclon v Letovicích, která jako zázrakem dodnes odolává levné asijské konkurenci).

Textilní rolety byly v Evropě známy už od 18. století, teprve v polovině 19. století se na trhu objevily první pružinové rolety vyráběné společností Stewarda Hartshorna z New Yourku. Původní benátské žaluzie nebyly polohovatelné. V roce 1769 Angličan Edward Baven vymyslel mechanismus, díky němuž je bylo možné ovládat a regulovat tak množství vpuštěného světla. O sedmdesát dva let později Američan John Hampson modifikoval Bavenův vynález přidáním schopnosti měnit úhel horizontálních lamel. Po druhé světové válce se v USA naplno rozjela výroba hliníkových žaluzií. Úspěch sklidily také vertikální žaluzie patentované v roce 1950 bratry Edwardem a Frederickem Boppovými z Missouri.

V současnosti jsou okna českých domů cloněna všemi zmíněnými způsoby. Převažují hliníkové interiérové žaluzie a klasické textilní závěsy. Nezbytné jsou záclony, většinou z polyesterových vláken, které najdeme všude, v oknech domácností, úřadů, hospod nebo třeba čekáren lékařských ordinací. Důvodů je několik. Zkrášlují interiér, v létě nás chrání před ostrým slunkem, v zimě naopak izolují od zevního chladu. V neposlední řadě záclony střeží naše soukromí.

Česká obliba záclon není v Evropě výjimkou. Obecně platí, že v zemích Beneluxu, ve Skandinávii a na Britských ostrovech se využívají méně. Tvrzení, že jde o snahu dostat dovnitř domů více světla v klimatických podmínkách severských zemí, ledacos vysvětluje, ale zdaleka nevystihuje celý fenomén. V Anglii, Nizozemí i Dánsku je roční průměrný počet hodin slunečního svitu srovnatelný s Českem, na jihu Švédska a Finska je slunných dní dokonce více než u nás. Za oblibou záclon a rozšířenost jejich používání je třeba hledat kromě klimatu také tradici (zvyk) nebo míru pociťovaného bezpečí. Hranice intimity, potřeba soukromí a vztah k veřejnému prostoru jsou kulturně podmíněny.

V ledabylém používání okenních clon či jejich úplné absenci vynikají Nizozemci. Bývá to vysvětlováno pozůstatky kalvinistické morálky. Náboženský reformátor Jan Kalvín zavedl v 16. století v Ženevě teokratickou totalitu. Byl přesvědčen, že povinností státu je ochránit občany od hříchu, a to všemi možnými prostředky. Ustanovil konzistoř, která měla volný přístup do každého domu ve městě za účelem kontroly, zda se lidé uvnitř chovají podle evangelia a Božích přikázání. Okna dnešních nizozemských domácností bez záclon a zatažených závěsů jsou podvědomou manifestací: nemáme co skrývat. Nizozemcům nevadí pohledy cizích lidí z ulice, protože se doma nedopouští ničeho, za co by se měli stydět. V soukromí neuplatňují odlišnou morálku než na veřejnosti. Nakonec i oni se rádi podívají sousedům do oken. Ulice s nepřístupnými okny domů na ně působí ponuře a nebezpečně.

Ve většině zemí Evropy je perspektiva opačná. Ideální domov plní funkci bezpečného útočiště před vnějším ohrožením, jehož původci mohou být čumilové, obecní drbny, zloději nebo zvrhlí násilníci. I když se v soukromí nedopouštíme ničeho morálně pokleslého, je pro nás domov prostorem vyhrazeným pro intimní rodinný život nepříslušející kontrole cizích lidí. Specifikem českého prostředí může být široce přijímané přesvědčení o závisti jakožto vlastnosti definující český národní charakter.   

Pouštět se do dalekosáhlých úvah o povaze společnosti na základě způsobů, jakými si lidé zakrývají okna, by bylo zavádějící. Přesto často vídám něco, co mě nutí se zamýšlet nad tím, kolik úzkosti až paranoie musí mnozí z nás pociťovat. Lidé si opevňují subtilní předzahrádky masivními ploty a hustými neproniknutelnými porosty křovin. Někteří si nechávají keře (túje) přerůst přes okna do té míry, že je celá zakryjí, v krajním případě si okna obývacích místností polepí matnými celoplošnými foliemi. Před jakým zlem mají tato opevnění chránit obyvatele domu uvnitř? Těžko říct. Ať je to ale, jak chce, je samozřejmě každého věc, čím si zakrývá okna. Hlavně že se doma cítí příjemně a v bezpečí.

Článek byl publikován v říjnovém čísle časopisu Špígl, zrcadlo Česka