Jak se tismický farář Huf stal „velezrádcem“

Když 7. října 1954 zabouchali na vrata tismické fary příslušníci SNB, nemohlo to sedmadvacetiletého faráře Lubomíra Hufa překvapit.

Od výslechu uběhly skoro čtyři měsíce. Byla jen otázka času, kdy si pro něho přijedou. Poté, co mu bylo sděleno obvinění z velezrady, byl zatčen a odvezen do Prahy. Odpor nekladl. Dne 14. října poslal církevní tajemník okresu Český Brod Krajské správě ministerstva vnitra kádrový posudek na vazebně stíhaného kněze. Psalo se v něm: „Je bigotně nábožensky založený, věrný služebník církve. Povahy je tiché, mírné a podlízavé. Svým vlivem na věřící a působením na mládež si získal důvěru a oblíbenost.“ Huf byl farářem v Tismicích teprve od prosince předchozího roku. Jeho střet se zákony totalitního státu se však datuje o několik let dříve.

Léto 1949 trávili sourozenci Hufovi doma u své ovdovělé matky v Rohatci nedaleko Hodonína. Oba studovali v Praze, Lubomír teologii, jeho o pět let starší sestra Marie medicínu. Marii v Rohatci navštívil Vladimír Komárek, mladý český emigrant žijící ve Francii, který se do vlasti vrátil ilegálně přes Bavorsko. U Hofových pobýval necelé dva týdny, aby ji zaučil v obsluze tajné vysílačky. Marie se rodině svěřila s rozhodnutím přidat se k protistátní skupině. Matka se ji od toho snažila odradit a varoval ji i Lubomír, ale možná mu sestřino rebelství trochu imponovalo. Sám si ze zvědavosti zkusil, jak se vysílačka ovládá.

Po prázdninách se vrátil do kněžského semináře a pokračoval ve studiích na teologické fakultě v pražských Dejvicích. Marie ho navštěvovala a během společných hovorů tu a tam prozradila něco ze své ilegální činnosti. Komárek se bezpečně dostal zpátky na Západ a ona s několika dalšími lidmi jezdívala do okolí Prahy, odkud mu vysílačkou posílala zašifrované zprávy. O jejich obsahu bratra blíže neinformovala. Až v červenci 1950 ho seznámila s vedoucím skupiny Josefem Pavelkou a prozradila mu, že se zabývají převáděním lidí přes státní hranice.

V té době komunistický režim stupňoval perzekuci katolické církve. Krátce po seznámení se s Pavelkou odjel Lubomír do Křemešníku u Pelhřimova na lesní brigádu organizovanou kněžským seminářem. Tam se stal spolu s dalšími bohoslovci svědkem zatčení vicerektora Kohlíčka. Bylo jim oznámeno, že teologická fakulta i seminář se zavírají. Bohoslovce zpráva šokovala. Nebylo jasné, jestli je uzavření dočasné nebo trvalé. Přemýšleli, co budou dělat dál. Zdrcený Lubomír si uvědomil, že nebude-li smět dokončit studium v Československu, nezbyde mu než dostudovat v zahraničí.

Marie měla možnost bratrovi zprostředkovat spojení na uprchlého kněze Bernáška, který by mu mohl pomoci zařídit studium v USA. Ubezpečovala ho, že přechod hranice je bezpečný. Lubomír se dvakrát osobně setkal s Pavelkou v Praze, aby s ním vše naplánoval. Měli se k němu připojit dva jeho přátelé ze semináře. Jenže během příprav bohoslovci obdrželi povolávací rozkazy a namísto útěku za hranice je čekala cesta do kasáren československé armády. K dezerci neměli odvahu a o dva měsíce později ani důvod. V listopadu jim byl povolen odklad vojenské služby, neboť kněžský seminář byl mezi tím znovu otevřen. Před Vánoci se Lubomírovi splnil sen, když byl vysvěcen na kněze. Od této chvíle začalo jít všechno z kopce.

Po Novém roce za ním do semináře přišla znepokojená Marie. Pověděla mu o nevydařeném přechodu dvou lidí přes hranice. Převáděné osoby byly zatčeny pohraniční stráží. Dost možná je už StB na stopě celé jejich skupině. Lubomír tehdy viděl svou sestru na dlouhou dobu naposledy. 11. února došlo v Pavelkově pražském bytě k přestřelce s příslušníky SNB, kteří ho sem přišli zatknout. Pavelka jednoho z nich smrtelně postřelil. O třináct dní později byl společně s Marií zadržen při pokusu o útěk ze země. Podrobnosti o případu a následném soudním procesu se Lubomír dovídal z novin a rozhlasu.

Prokuratura vinila dvanáctičlennou skupinu z vyzvědačství pro cizí zpravodajskou službu. Jejich případ účelově spojila s vykonstruovaným procesem proti vedoucímu pražské kanceláře tiskové agentury AP Williamu N. Oatisovi. Odsouzení amerického novináře na deset let za špionáž v červenci 1951 vyvolalo ostrou reakci Washingtonu a zavedení hospodářských sankcí vůči Československu. V navazujícím procesu v březnu následujícího roku odsoudil soud Pavelku k trestu smrti a Marii Hufovou k třiadvaceti letům tvrdého žaláře. Prokurátorem byl nechvalně známý Josef Urválek.

V obavách o sestru Lubomír dokončil studium teologie. Krátce působil jako kaplan na vikariátním úřadě v Kolíně, a pak nastoupil základní vojenskou službu, z které byl po roce kvůli onemocnění srdce předčasně propuštěn. Jeho prvním (a posledním) farářským působištěm se staly Tismice. Mladého hudebně nadaného kněze si místní farníci oblíbili. Okresnímu církevnímu tajemníkovi neušla zvýšená návštěvnost nedělních bohoslužeb a nárůst počtu školáků přihlášených na výuku římskokatolického náboženství. Lubomírova matka za synem do Tismic jezdívala, pomáhala mu s domácími pracemi na faře. Nikdy prý nepřestala litovat, že nedokázala dceři zabránit v angažmá v protistátní slupině.

Jenže na jaře 1954 se StB začala zajímat také o jejího syna. Rozhodla se prošetřit, nakolik byl obeznámen s Mariinou špionážní činností a co všechno věděl o agentovi americké CIC Komárkovi. Kolem tismického faráře se začala utahovat smyčka. Vyptávali se ho, proč neudal svou sestru, jak to bylo s jeho plánovaným útěkem do „nepřátelské ciziny“ a o čem všem s Pavelkou hovořil. Lubomírovy výpovědi se v detailech lišily od výpovědi Marie, která se nejspíš snažila některé skutečnosti „přikrášlit“, aby svého bratra ochránila od vysokého trestu. Krajský soud v Praze ho v únoru 1955 nakonec odsoudil za velezradu k sedmi letům vězení nepodmíněně.

Nevybíráme si dobu, do které se narodíme, přestože tolik určuje, kým jsme a jaký život prožijeme. U Lubomíra Hufa se navíc zdá, jako by mu byla v hlavním dramatu jeho života přisouzena vedlejší role, jako by se dostal do vleku událostí, na které měl jen omezený vliv. Cítil povolání stát se knězem, sloužit církvi, věřícím, kvůli tomu riskoval a jakkoliv platí, že zůstal spíše obětí než hrdinou, v nelehké době projevil odvahu „obyčejného člověka“ podrobit zkoušce svůj charakter.

Byl vězněn ve Valdicích až do roku 1960, kdy byl na amnestii propuštěn. Státní souhlas s výkonem duchovenské činnosti mu nikdy nebyl obnoven. Usadil se v Ivanovicích na Hané, kde působil jako varhaník v místním kostele. Maloval obrazy a skládal duchovní hudbu. Zemřel v třiaosmdesáti letech 30. června 2010.

Doplnění textu:

1) Marie Hufová po amnestii v 60. letech pracovala jako sanitářka a později jako zdravotní sestra v nemocnici v Hodoníně. Její žádosti o dokončení studia medicíny nebylo vyhověno. Přivydělávala si výukou cizích jazyků. Zemřela v roce 1992.

2) V říjnu 1966 v Praze neplánovaně přistálo letadlo Aeroflotu, na jehož palubě cestoval americký občan Vladimír Kazan Komárek. Československé úřady ho zatkly a odsoudily za protistátní činnost na osm let vězení. Následující rok byl na nátlak USA propuštěn. Zemřel při leteckém neštěstí ve Španělsku v roce 1972.

Lubomír Huf

Zdroje:

1) Vyšetřovací spis V-1862 MV Archivu bezpečnostních složek v Praze

2) Informace z internetu

3) Svědectví pamětníků a rodinných příslušníků z Ivanovic na Hané a Rohatce