Po letech

„Já jsem skoro nikoho nepoznal,“ vyprávěl kamarád, „z blondýn jsou zrzky, tmavovlásky jsou odbarvený a některý jsou šedivý. Hubený holky přibraly, a ty, co dřív byly krev a mlíko, zhubly a pily celou dobu jenom minerálku!

Školní srazy… Moje maminka je organizovala celý život. Od základní školy i od pražské „zdrávky“, vždycky podle stejného scénáře. Vybrala termín, našla vhodnou restauraci, zaplatila zálohu za pronájem salonku, vymyslela básničku, připravila si dopisní papíry, napsala adresy, zakoupila „olizovací“ známky, a všechny spolužáky i spolužačky pozvala. Přihlášení zájemci posílali v obálce papírovou bankovku, postupně dvacku, padesátikorunu, stovku.

Pak si nechala u švadleny ušít nové šaty a začala se těšit. Náš zlatý tatínek ji odvezl autem do Prahy, pochodil po památkách, večer maminku vyzvedl a cestou domů trpělivě vyslechl všechny příběhy. Kolik má kdo dětí, která spolužačka se rozvedla, která je vdova, kdo emigroval…

Tatínek pořádal abiturientská setkání spolužáků z „akády“ v Mladé Boleslavi. Dlouho zvali i profesora Vránu, jezdil ještě v devadesáti letech. Teď už je přes devadesát tatínkovi, nevím, jestli ještě žije některý z absolventů střední ekonomické školy, ze základky má prý tři kamarády.

My jsme letos měli setkání po půl století od konce devítiletky. Přišla nás polovina. Radostně jsme se vítali! O některých nevíme, nikdy se neozvali… Někdo se omluvil, s někým se vídáme často, už máme i dva nebožtíky… Jeden „kluk“ přišel poprvé po půl století. Někoho jsme také skoro nepoznali. Příběhy, osudy. Nemoci, operace, děti, vnoučata, záliby a úspěchy. Postižený syn, nyní úspěšný podnikatel se třemi vystudovanými VŠ, manželkou a adoptovaným dítětem. Nejstaršímu dítěti je 46 let, nejmladší chodí na základku. Rekord je devět vnoučat, někdo nemá žádné, ale máme už i první pravnouče.

Krásně mezi nás zapadla paní učitelka češtiny. Skoro jako podle scénáře filmu Vrchní, prchni. „A kde jsi seděla? Vepředu. V první lavici jsme přece seděli my. Ještě blíž. Za katedrou… „ Kolik let jí je, nevíme, ale má dceru o 5 let mladší než my pětašedesátníci.

Jednohlasně jsme jí poděkovali za to, že nám vštípila pravidla českého pravopisu tak dobře, že jsme se na střední a vysoké škole už vůbec nemuseli učit. Dodnes soukromě několik hodin týdně doučuje žáky. Ze tří jejich žákyň jsou učitelky.

Druhá pozvaná paní učitelka byla léta ředitelkou velké městské základky. Ta nás „dostala“, když prohlásila, že má notes a bude nás vyvolávat. Skutečně vytáhla učitelský záznamník z naší třetí třídy a jednotlivě podle abecedy nám četla známky. „Diktát jedna, dvě, překlad dvě, jedna, jedna, slovíčka tři, jedna, dva. Co to vidím? Dvakrát chybí domácí úkol. Výsledná známka dvojka.“ A pak jsme museli pěkně odvyprávět, co jsme těch padesát let dělali. Díky ní k tomu vůbec došlo. Jinak by možná „Byl jsem knihkupec a jsem knihkupec“ ani nezaznělo. Než přišla, už jsme se totiž rozdělili do dvojic a skupinek a vyprávěli si spíše soukromě… Paní učitelka si hodně pamatuje. Její první dcera je jen o deset let mladší než my.

Zážitky, vzpomínky. Každý si pamatuje něco jiného. Chodili jsme vůbec spolu do jedné třídy?

Třetí pozvaná paní učitelka nepřišla. V 92 letech už chodí pomalinku. Ale hlava, ta jí myslí rychle. Minulý týden jsme se viděly. Ptala se mě, kam jedu. Říkala jsem jí, že už má tak staré žákyně, které jezdí na Univerzitu třetího věku.