Nebe, peklo, ráj letních cest

Vzpomínky. Jugoslávie s rodiči a jejich přáteli, pro mě a sestru první móře! Radost! Plitvická jezera, tady se točil Winnettou!

Kemp téměř na hranicích s Albánií, městečko Bar, koncem šedesátek to bylo jen místo na stany v olivovém háji, jedna kadibudka, jedna hadice s pitnou vodou a kamenitá pláž, písčitá byla jižněji v Ulcinji. Očima dítěte vnímaná nádherná příroda, divoké vlny, s brýlemi a šnorchlem barevný život pod hladinou. Maminčiny dobroty vařené na plynové bombě. Sladoled. Cestou zastávka ve Vídni, obchody plné všeho! Čtyři vody s citrónem za 50 Kčs, tehdy u nás byla limonáda za korunu.

Za pár let znovu Jadran, soukromá plážička jen pro tři stany. Malý tajný výlet do hor s partou dětí a hluboko rozříznutá (moje) dlaň o ostrou skálu, za pár dní zázračně vyléčená sluncem, mořskou vodou, snad tím jódem ve vzduchu… Po letech není vidět, která ruka to byla.

Bulharsko, stejné tři rodiny. Tři auta. Jak to tehdy mohli „dát“ bez mobilů a bez navigace? Daleko, až u tureckých hranic… Poprvé na písečné pláži. Zahrabávání do písku, hrady z mokrého písku. Jemný písek všude. V botách, vlasech, ve svačině. Velké vlny, párkrát černá vlajka, zákaz koupání. Výlety, smetanová zmrzlina, obrovské sladké broskve!

Balt. Autobusem. Stanový tábor pro zaměstnance podniku, kde pracoval tatínek. Vítr, kukaně, ale bílý písek a čisté moře. Studená voda nám nevadila. Každodenní podvečerní kanasta nebo žolíky. Spálená záda, pak už koupání v tričku. Pražené grundle v papírovém kornoutu a makový koláč, takový makový, jaký se u nás nepeče, prostě mohnkuchen, maminka ho doma párkrát zkoušela péct, ale vždycky vyšel ten český makáč.

Bulharsko podruhé. S manželem a s dětmi, poprvé letadlem, pobyt od ROH ve stanech, vaření na plynové bombě. Nadšení z móře v očích synů. Výlet lodí, spousta mušliček v písku. Zmrzlinář nikdy nevracel drobné. „Ňáma stotinky“…

Itálie, se sestrou jako pedagogický dohled malých alergiků a astmatiků, s dalšími učitelkami a lékařkou. Autobusem, děti hodné, vděčné za vše, většina jela k moři poprvé. První setkání s faktem, že průvodkyně z CK zkusila děti ošidit, nechala je zavézt na koupaliště s jedním oprýskaným bazénem a skluzavkou, ač měly z Česka zaplacený akvapark, jaký ještě nikdy neviděly! Nedali jsme se, děti si užily odpoledne v moderním a bezpečném vodním světě, mezi obřími tobogány a dalšími atrakcemi, o kterých se nám tehdy ani nesnilo. Bylo krátce „po Listopadu“. Zmrzlina! Pravá italská, zmrzlináři, co milují děti a z kopečků jim tvoří panáčka Pinocchia. Zvláštní vůně koření v obchůdcích, park miniatur u Rimini, kamenné zvoničky, kapličky, jiný mrav i kraj. Zapomenutý foťák na dětském hřišti si nikdo nevzal, byl tam i navečer, když ho zapomnětlivé dítko s pláčem začalo pohřešovat.

Řecko, třítýdenní pobyt s alergiky, letecky, pod Olymp. Nádherné dny na přelomu května a června. Třikrát denně frappé, pak jsme ho nechtěli dva roky „ani vidět“, přefrapováno! Dnes už zase patří k létu… Topící se osmiletý řecký kluk, máma s tátou hráli karty, dotáhla jsem ho na břeh, štěstí v očích mých i rodičů. Kaplička v horách, křest miminka, pomazání olivovým olejem, moc se mu to nelíbilo, řvalo jako na lesy, ale vše bylo vážné a důstojné. Bílá košilka, vůně, jemné cinkání, zpěv v cizí řeči. Výlet do kláštera Meteora busem s místním řidičem. V točitých zatáčkách úsměv od ucha k uchu, věčně otočený na nás, tehdy ještě „mladý holky“, co ty děti doprovázely, ruce pořád z volantu. Přežili jsme, ale možná tam prvních pár vlasů zbělelo.

Španělsko, busem s alergiky, 26 hodin na cestě, peklo. Neustálé vlny, v nich řádící děti, které jsme se sestrou hlídaly, a ony, i když blízko břehu, byly – nebyly vidět, strach, že nevyplavou, a pak plivaly ty drobné kamínky, co je měly všude, v plavkách i mezi zuby. Noční hluk ve všech hotelech kolem. Ale kvůli Gaudímu bych se tam přece jen vrátila. Sagrada Família jen z dálky spatřená…

Slovensko, tehdy ještě ve společném státě, mokré cesty Slovenským rájem suchou nohou v prvních kotníkových goretexkách, Kriváň, kam jsem se doplazila po těch velikánských kamenech. Okolo mě skákaly děti, já se bála a opatrně našlapovala. Na vrcholu jsem si sedla na bobek, vyfotila všechny světové strany digitálním foťákem, tehdy ještě zázrakem techniky, půjčeným od syna. Co když spadnu? Chudák kluk, přijde o mámu a ještě o foťák. Snědla jsem tatranku a s velkou obezřetností klesala do sedla. Tam jsem dosedla a jeden z těch kamenů mi spadl ze srdce, ó, má závrati!

Rakousko konec devadesátek, celníci u Břeclavi nám rozhrabali všechna zavazadla, tehdy byla slintavka, kulhavka, a vyhodili nám nenačatý český uherák zatavený v originálním obalu, vezený z Prahy přes Vídeň na Moravu. My naštvaní „doběla“… Duch Mozarta v Salzburku. Zelený čtvrtek, než zvony odletí do Říma, rozezvoní se a zní nad městem. Nadpozemský vjem...

Francie, Lví záliv, Camargue, kemp, český kuchař, francouzská bageta a zelenina. Ideální kombinace. Variace na lančmít, hlad (po výletech na kole) je nejlepší kuchař. Svěží Merlot v místním vinařství, litr za euro. Zážitky na celý život.

Chorvatsko, po deseti letech s dětskými skupinami změna: dámská jízda bez dětí. Už nikoho nehlídáme ve vlnách, nepočítáme dvojice a krémem mažeme jen samy sebe.

Švýcarsko busem s cestovkou, poprvé Alpy, neskutečná krása krajiny. Čisté krávy spásají louky s bylinkami, pitné pramínky, koupel v jezeře (s krávami ve vodě u břehu), plavu hodinu… a tu vodu mohu pít. Po horách pěšky s batůžkem. Neznámí lidé se zdraví různými jazyky a místní se na turisty usmívají, i když zrovna sami pracují, řídí traktůrek, sekají louku, přehazují seno… a my se jen tak kocháme. Při odjezdu neskutečná touha co nejdříve se vrátit…

Někde dobře, kde je nejlépe?