O sebehojení

Říznutí, spálení, opaření, odření. Pád, řez, bodnutí, klopýtnutí, smažení nebo prachobyčejné koupání se. To všechno jsou příklady stovek, ba dost možná i tisíce možných způsobů, jak si lidé dennodenně svou neopatrností „vyzdobí“ své tělo nějakou tou modřinou. 

Kdo může říci, že se v životě neřízl, neodřel, někde nezakopl nebo přinejmenším nedostal po nosánku. Pravděpodobně nikdo. Každý z nás vlastní od prvního okamžiku svého pozemského bytí tělo, které tu a tam poznamená nějaký ten šrám. Svým způsobem je tělo naším deníčkem, jež nese zápisky našich hloupostí, neopatrností, přehnaných rádoby akčních scén, opileckých eskapád, vztah s náruživějším sexuálním partnerem anebo ono pověstné „ve špatný čas na špatném místě“.

Leckdy to jsou zážitky úsměvné, leckdy s pesimistickým a sebemrskačským nádechem. Ať tak či onak, naše tělo si je pamatuje. Na rozdíl od paměti, která tak ráda zapomíná. Co mě však na lidském těle tolik fascinuje, je jeho schopnost regenerace. Je fascinující pozorovat kupříkladu řeznou ránu, jak se pomalu hojí. Nejprve se vytvoří stroupek, který se s až mučivým svěděním zmenšuje a zmenšuje, až vymizí úplně. A hle, kůže jako nová. Tedy až na tu jizvu, co má za úkol nám až nadosmrti (nebo do návštěvy hodného pana doktora) připomínat, že nůž je ostrý, krájí se vždy směrem od sebe a chceme-li prošpikovat králíka slaninou, tak už z principu nikdy ne proti prstu.

Vždyť je to de facto zázrak, to sebehojení. Přirozeně, příroda je plná takovýchto zázraků, které jsme se rozhodli přehlížet. Ale tělo je s námi bytostně spjaté, přistupujeme k němu, jako k tomu vůbec nejbližšímu, co máme; totiž sami k sobě. Jak by bylo krásné, kdybychom dokázali vdechnout tuto vlastnost plodům naší práce. Jen si to představme: rozbil se nám nový mobil poté, co jsme posilněni alkoholem zkoušeli jeho voděodolnost. Opatrně ho uložíme do postýlky, přikryjeme ho teplou přikrývkou, uvaříme horký černý čaj s citrónem a dáme pusinku na display. Za dva dny nám ten veselý rošťák znovu vyzvání v kapse a spojuje nás s lidmi, co nás ne a ne nechat na pokoji. Anebo takové nabourané autíčko. Stačilo by jej jen pohodlně zaparkovat, povolit rušní brzdu, vyřadit a vyčkat pár dní, než se marod hodí do kupy, stejně jako to činíme my.

Je to jako pozorování východu a západu slunce. Vznikaní z ničeho (definujeme-li hloupost jako absenci vědění) a mizení v nicotě. Je to neuvěřitelné, fascinující, zkrátka úžasné. A stejně tak, jako mě fascinuje schopnost těla sebe sama opravit a zdokonalit, mě neustále překvapuje a uchvacuje lidská blbost si svá těla ničit. Zkrátka neuvěřitelné. Zkrátka zázrak.