O povaze bolestné

Co svět světem stojí, každý ví, že zapnutá plotýnka pálí stejně jako právě uvařený čaj, jehož není zrovna nejmoudřejší se napít. Nikomu není třeba sálodlouze vysvětlovat, že kontrolovat ostří prstem nože není z těch nejlepších nápadů, že když si nebudeme dávat pozor a nohy se nám do sebe zapletou, tak pád si naše zuby budou pamatovat, a že ukopnout si palec zkrátka a jednoduše bolí. 

Ona ta příroda přeci jen nebude tak hloupá, jak se s oblibou říká, když se rozhoduje o kácení deštných pralesů v zájmu zvyšování zisků, jež stejně nikdy na vlastní kůži nepocítíme, v zájmu zvyšování životní úrovně, co nám chleba stejně nezaplatí, v zájmu zvyšování HDP, jehož výpočet stejně nikdo pořádně nechápe. Nad samotnou povahou bolesti jako takové jsem dumal už jako osmiletý, když mě rozbolela šestka vlevo nahoře – proč si člověk nenechá dobrovolně extrahovat všechny nervy v těle, aby ho už nikdy nic nebolelo? Vždyť je to přece tak jednoduché! Proč si z těla nenechat vytáhnout to, co člověka stejně bude jenom trápit?

V osmi jsem se domníval, že to lidé nevědí. Že já jsem ten první, kdo způsobí největší revoluci na půdě medicíny od dob objevení penicilinu a budu oslavován jako novodobý mesiáš a spasitel. Teprve postupem času jsem pochopil to, co lidstvo ví už nějakou tu dobu – totiž že nervová zakončení, která nás umí pěkně pozlobit, nemáme jen tak, že nám je příroda nenadělila z rozmaru ani dlouhé chvíle, ale naopak, že každé nervové zakončení v těle má své racionální odůvodnění. A stejně tak bolest. Informují nás o stavu našeho těla a jeho vztahu s okolním prostředím.

Těžko si představit svět, kde by lidem chybělo jakékoliv povědomí o bolesti. Lidé by bezmyšlenkovitě skákali ze skal, z domů, z mostů, protože na videu to vypadá super. Masově by umírali na svých předraženě pohodlných postelích, jelikož by je na nohy nehnaly proleženiny. A netřeba dodávat, že by v takovém světě neexistoval způsob, jak dospěláka, kterého vždycky všechno přejde (případně to vyléčí štamprle slivovice), dohnat k doktorovi.

Z výše uvedeného je patrné, že bolest je pro nás varováním, jež nás má chránit před nebezpečím. Je pro nás proto přirozené se bolesti vyhýbat – koneckonců, skeptikům doporučuji se nechtěně dvakrát klepnout kladivem přes prsty. I ti mi dají za pravdu. Paradoxně se ale často chováme zcela opačně. Dobrovolně podstupujeme mnohdy veliké utrpení: necháváme se zkrášlovat tetováním a piercingy, abychom mohli ještě hlasitěji do světa křičet, jak moc jsme sami se sebou nespokojení a že my za nic vlastně tak moc nemůžeme. Necháváme si odkrajovat po léta ukládané faldíky, protože takový cheeseburger je super zatímco běh moc ne. Dobrovolně necháváme vnikat do otvorů našich těl, evolucí uzpůsobených k defekaci, orgány, původně určených k reprodukci (ano, složitě popsaný anální sex) jenom proto, aby nám partner dál konečně na chvíli pokoj. Anebo proto, že ve filmech pro dospělé ty herečky a herci vypadají, kdovíjak to není příjemné.

Ať tak či onak, podstupujeme bolest s vidinou nějaké vyšší hodnoty, kterou považujeme za cennější než chvíli se zatnutými zuby. A je vcelku jedno, o jakou hodnotu se jedná – pragmatické předejití bolesti v budoucnosti, pubertální touha po ocenění a domnělém sebevyjádření, anebo po oné chvilce klidu či slasti. Jednáme tak jednoduše proto, že coby tvorové spadající pod rod Homo Sapiens, jenž se jako jediný v živočišné říši honosí schopností předvídat budoucnost, oceňujeme jinak abstraktní nejisté věci, co se odehrají v budoucnosti než aktuální dění. A z toho plyne, že je pro nás vlastně přirozené podstupovat bolest.

Ano, přirozené to pro nás bezesporu je. Ovšem pouze za předpokladu, že pohlížíme na bolest jako na čistě fyzickou záležitost. Podíváme-li se na bolest z širší perspektivy, můžeme se zamyslet nad povahou bolesti psychické. Ta je mnohdy prezentována jako nesrovnatelně větší, tj. bolestivější. A s největší pravděpodobností tomu opravdu bude tak; však stačí porovnat bolest facky pramenící z nepochopené nabídky ke kamarádění se smutkem a vztekem, který se v nás vzpouzí po tom, co nám někdo, a my moc dobře víme kdo, snědl poslední bonbóny v pytlíku. Vždy mě budou více štvát snědené bonbóny!

A kdo by neznal bolest nešťastné lásky. Tento typický příklad psychické bolesti s oblibou podstupujeme několikrát za život. Někdo více, někdo méně. Záleží na charakteru a schopnosti naučit se základní hygienická pravidla. Tento útrpný akt podstupujeme s očekáváním nějakého osobnostního profitu – rodina, sex, dědictví, sympatická švagrová apod. Vydržet partnerovu natvrdlost, zabedněnost, středeční pofotbalové pivní seance a poblité záchody není procházka růžovým sadem a někdy nám fyzicky dá tělo samo najevo psychickou nelibost.

Z předchozího však vyplývá ta pravá, chce se říci až ryze existenciální otázka: dokáže láska a vše, co plodí, alespoň vyrovnat tu zpropadenou bolest, kterou kvůli ní podstupujeme? Anebo se chováme zcela iracionálně pokaždé, když necháváme o našem budoucím bytí rozhodovat ten orgán, který ne a ne poslouchat zkušenost? To je to, oč tu běží.