Jak jsem prohrál svůj boj s vegetariány

Káva, cigareta, letmá návštěva toalety. Ranní rutina. Do styku s ostatními lidskými bytostmi přicházím hned po ránu skrze virtuální sítě. Ne že bych nějak bytostně toužil sledovat příběhy každého svého kamaráda, ale o zápisky k nadcházející zkoušce holt někde poprosit musím. S nadějí v srdci se proklikávám zoufalými výkřiky bývalých spolužaček po onom bájném panu božském – vyšpulené rty, spoře oděná těla a všudypřítomná koupelnová atmosféra. Ale tu mně najednou zarazí fotka zcela jiného charakteru; spolužák, zarytý vegetarián, si vyfotil svůj dnešní oběd s následujícím popiskem: SOTÝROVANÁ BROKOLICE S PLÁTKY MANDLÍ A HOME-MADE CIBULOVOU BAGETKOU. A opravdu, po notné chvilce šifrování čehosi zeleného a bílého na fotografii vidím něco, co s hodně velkou mírou nadsázky můžeme nazvat poživatelným. Dostávám hlad a v hlavě se mi rodí provokativní nápad.

Do komentářů připojím svou fotografii: dokřupava upečený bůček na kmínu s bramborovou kaší. To, co následuje, tak nějak očekávám – stávám se terčem nařčení ze samolibosti, bezbožnosti, zneužívání dětí a kanibalismu. Je mi dokonce doporučeno se s masožravou deviací jít se léčit. Jsem veřejně lynčován! I přes očekávání mě vlna nenávisti a pohrdání poněkud zaskočí. Popadá mě smutek, a to zejména z poznámky, že porušuji práva zvířátek, když si dovolím je papat. Hystericky odbíhám na záchod, kde zbytky nebohého vepříka vyzvracím, abych se jim mohl následně omluvit.

Později se pokouším obhájit, zachránit své lidství. Poukazuji na skutečnost, že aby zvířátkům mohly být připsány koncepty práv a svobod, musely by být nejprve morálními agenty a vstupovat tak do morálních styků – aby medvěd nabyl práva, musel by se poté, co mi mou neopatrností roztrhal záda stanout před soudem a za svůj zločin nést patřičný trest. Bráním se seč můžu; s nadějí rozlišuji kvalitativně přírodu – s kamenem zacházím jinak než se srnkou – doufajíc, že mi vegetariánští přátelé dají za pravdu, když posadím člověka na vrchol této škály zacházení díky morálce a rozumu, a že šetrné využívání zvířat pro naše účely je ospravedlnitelné. Že obětovat primáta pro výzkum vakcíny, co zachrání stovky, ba i tisíce lidských životů je legitimním požadavkem. Leč marně. Veškeré mé intelektuální snahy obhájit morálnost mého činu jsou smeteny ze stolu, protože zvířátka jsou roztomiloučká a bylo by přece špatné jim ubližovat, natož je jíst.

S docházejícími silami se odhodlám k poslednímu vzdoru. Ukazujíc, že argumentování roztomilostí zvířátek je de facto sobecké, jelikož tím mí drazí vegetariánští přátelé poukazují pouze na své zájmy, totiž jejich rozplývání se nad nimi, a nikoliv na zájmy zvířátek, si vysloužím pouze všeobecný posměch a pohrdání. Prý jediný sobec tu jsem já, poněvadž hledím jen na svůj žaludek. Vzdávám to.

Takto osvěcen vyhazuji všechno z ledničky, co je živočišného původu. Příštího rána se studem vcházím do místního supermarketu. Do nákupního košíku vkládám pečivo, margarín, zeleninu a obiloviny. Spoustu obilovin. Vše bio, samozřejmě. V knihkupectví svědomitě koupím kuchařku Vegetariánská kuchařka pro gurmány. Po odzkoušení několika málo receptů musím přehodnotit svou definici gurmána a sám sebe označit za kulinářského barbara – jak jsem mohl po celý život přehlížet tu mdlou chuť cizrny a pohanky!

Nyní přede mnou čeká poslední úkol: přesvědčit svého věrného čtyřnohého přítele, že ostatní zvířátka jsou tu od toho, abychom oceňovali jejich roztomilost a krásu, nikoliv proto, aby skončili na našem talíři či v naší misce. Mistrně si osvojuji sofistikovanou vegetariánskou argumentaci. Leč pes na mne jen nechápavě kýve hlavou. Ale já svůj boj nevzdám! Nebudu mít doma masožravce!