O mé vysněné dívce

Vysoké, malé, blonďaté, ryšavé. Brunetky, černovlásky, silnější nebo jako vyžle. Chytrolínky, krasavice, ušlápnuté puťky, knihomolky, feministky nenávidějící vše v mužském rodě, náruživé dračice. Typologií něžného pohlaví je tolik jako kvítí na rozkvetlé louce. Takových možných originálních kombinací! A na člověku je, aby si mezi tím nepřeberným množstvím vybral tu jednu jedinou, řečeno slovy básníka, tu srdci nejbližší.

Tuhle jsme se s kamarádem bavili, jak že to má vlastně vypadat ta dívka našich snů. „Velký kozy, pevnej malej zadeček, dlouhatánský nohy, vlasy, za který se dá držet a taky musí kouřit jako Marlboro man,“ rezolutně konkretizoval kamarád a já mu za hlasitého smíchu dal za pravdu. Tím jsme tak složitou otázku uzavřeli a diskuzi stočili nazpátek k životně důležitým tématům, jako kolik je třeba piv k opilosti, zda jsou lepší tanga nebo kraťáskové kalhotky či jaké další restaurační zařízení navštívíme, tj. kde je sympatičtější obsluha.

Druhý den ráno, než mi tupá bolest hlavy umožnila vstát, jsem se nad ideou mé dokonalé dívky zamyslel znovu a vzhledem k mé kocovině i hlouběji. Ať už bude obdařena velkými prsy či nikoliv, chtě nechtě s dívkou člověk musí komunikovat. I když jde pouze o „jednorázovou“ známost, je komunikace dost možná vůbec to nejdůležitější – zabere totiž nejvíce času, energie i peněz. Na dialogu a vzájemném souznění vše stojí i padá. Ať už je dívka sebekrásnější, živoucí kopie oblíbené pornohvězdy, je-li, mírně řečeno, „jednodušší“, má muž/kluk dvě možnosti, jak s dívkou vydržet několik chvil (není-li stejně jednoduchý): opije se anebo se zblázní. Ani jedno ale není v postelové romanci žádoucí.

Pánové, představme si, že po životě následuje další bytí. Žádné peklo ani žádné nebe, pouze věčnost v uzavřené bílé místnosti bez oken a bez dveří. V této místnosti však nebudete sami, nýbrž se svou drahou polovičkou. Kdo myslíte, že bude trpět méně: muž s věrným klonem Pamely Anderson v nejlepších letech, nebo muž s ženou toliko sečtělou, milou, usměvavou, vzdělanou, tolerantní, nicméně místo vysněných „čtyřek“ bude vlastnicí stále ještě ucházejících „dvojek“, pozadí ponese již nějaký ten letokruh a nějaká ta vráska bude zdobit jinak vcelku milý obličej?

Přirozeně, trpět jako psi budou oba. Rozdíl je však v tom, že druhému zmiňovanému bude trvat pozbytí duševního zdraví mnohem déle než prvnímu a minimálně několik hodin, dnů, ba některým masochistům i týdnu, nebude tato bílá místnost připadat jako boží trest. Nakonec ale stejně prozřou. Napadá mě tak, že jediným šťastlivcem by mohl být v této situaci snad pouze gay (jehož partner bude výčepní a do posmrtného života si vezme nevysychající pípu).

Vzájemnou sympatii tak shledávám jako to nejdůležitější, co musí bezpodmínečně mezi mnou a dívkou mých snů být a především fungovat. A nemusí se jednat pouze o dívku, „se kterou napořád“, ačkoli o té to platí dvojnásob. (Na druhou stranu, váznoucí konverzace dá alespoň příležitost se tu a tam příležitostně opájet; krásou, naivitou, blbostí nebo pivem.)

Proto, raději než abnormálně velkými prsy obdařenou dívku, se zakulaceným pevným zadečkem a dlouhýma nohama, vidím svou vysněnou dívku poněkud abstraktněji: usměvavou, tolerantní, chytrou, ne sebestřednou a milou. Zkrátka a jednoduše, jako nenormálně normální.