Sedím na lavičce, v ruce si žmoulám cigaretu a do hlavy se pomalu vkrádá kocovina. Hřejivý alkohol z krve pomalu mizí a opouští mě, cítím jarní chlad. Přijíždí tramvaj. Pár lidí vystoupí, tucty jich nastoupí. Mačkají se a vrhají na sebe nevrlé pohledy. Vše pozoruji skrz své černé sluneční brýle. Jen co tramvaj odjede, na zastávce se objeví další nedočkavý dav. Tu a tam o mě někdo zavadí pohledem a s opovržením zkontroluje stav sociálních sítí na svém novém chytrém telefonu. Jsem podivná lidská karikatura v roztrhaných džínsech, vytahaném tričku a špinavém starém kabátě. Obklopuje mě kouřová aura. Odděluje mě od časoprostorového kontinua.
Je mi jednadvacet. Stojím na prahu dospělosti a měl bych jí vyjít vstříc; opustit mateřskou náruč naivity, snů a tátova bankovního účtu, a postavit se čelem každodenní racionální dospělosti. Vím, že bych měl. Měl bych si najít práci, pronajmout si hezký byt, vybavit ho moderním zařízením zavedené švédské společnosti. Měl bych si koupit „zasraně“ velkou televizi, poslední model mobilního telefonu s jablíčkem na krytu, nový padnoucí oblek a až našetřím pořádnou řádku číslic na svém kontě automobil německé výroby s třílitrovým motorem a nekřesťanskou spotřebou. Měl bych si zařídit důchodové pojištění, hypotéku s neuvěřitelně nízkým úrokem na dům pro rodinu a uzavřít životní pojistku. Měl bych vychovat tři děti a nakonec bez problémů skonat v promočených kamaších kdesi v domově důchodců. Měl bych se konečně rozhodnout, zdali je lepší Coca-Cola nebo Pepsi.
Místo toho sedím na lavičce po náročné noci; v kapse rozsypaný tabák a poslední stokorunu na jídlo. Užívám si opojení, pozorujíc procházející individua. Je jedno, zda dělník či pán v obleku, mladičká slečna v minisukni nebo postarší elegantně oděná dáma. Všichni proplouvají ranními ulicemi vstříc svým několika hodinám v práci či škole. Usmívají se. Každý je jedinečný jako ta tolik proklamovaná sněhová vločka. Jenom můj střízlivějící mozek vidí ve všech pustou nicotu. Nicotu zbavenou smyslu. Nicotnou nahotu lidského tvora. Hrdého ctnostného člověka, stvořeného k obrazu Božímu, vystřídalo pouhé maso, kosti a nervy. Smysl lidského údělu, nám uložený Bohem, se rozpustil ve statistické náhodě, která zapříčinila shluk prvních molekul, díky nimž jsme se vyvinuli.
Věda si podrobila přírodu, zapřáhla živly do vlastních služeb. Odhalila již mnoho tajemství veškerenstva. Člověk v jejím jménu zabil Boha, jak říkal již starý dobrý Friedrich. Zotročili jsme vše i samy sebe. Chtěli jsme dospět v pány a stali se z nás otroci. Rabové rozumu a pokroku ve jménu konzumu. Tak jako stál Adam nahý v rajské zahradě, stojíme my obnaženi mezi billboardy. Mezi Adamem a námi je však rozdíl: Adam se styděl.
Vidím člověka nahého, zuboženého a zotročeného. Ne dlouho, stačí několik půllitrů piva a obnažená masa těl se oblečou do posledních modelů od Versaceho. Prázdným individuím vdechnu pivní duše, udělím jim smysl a stanu se jim Bohem. To vše pro ten okamžik sebeuvědomění sebe sama po ránu na lavičce a zření obnažené lidské podstaty. Ještě chvíli postojím na prahu dospělosti, ještě chvilku si budu lámat hlavu otázkou, co mohu světu dát. A pak, až přijmu tu otázku, jak svět co nejvíce využít, pak dospěji, koupím si zasraně velkou televizi a konečně najdu odpověď na tu nejzákladnější otázku: Je lepší Coca-Cola nebo Pepsi?
