Mě to fakt dostalo. Hlavně proto, že já po všech svých životních zkušennostech nejsem už takové úvahy schopna. Byly však časy, kdy jsem svoji mysl podobně zaměstnávala. Dík za to, že jste mi je připomenul.

No, vy jste přesně ten exemplář, který by potřeboval dva roky tvrdé vojny někde na východním Slovensku, jak se to dělo hošíčkům vašeho typu v 60. letech....

A hned rychle dospěli...

Nemuseli si potom pořizovat byt, maminu, sedět před televizí s lahváčem atd, ale už byli dospělí, už nebyli neodpovědné děti... jenže když ono je to dnes tak krásné a snadné, být v roli dítěte do padesáti...

Děkuji za podmětný komentář. Musím se nicméně poněkud ohradit: nemyslím si, že by vojna byla zrovna tím správným případem, jak má člověk dospět; vojna, dle mého soudu, člověka spíš uniformuje. V každém případě souhlasím, že by nám, mlaďoučkým kloučkům, vojna prospěla.

Ale pointa celého textu mířila jinam. Nesnažil jsem se vyzdvihovat pohodlnost života s rodiče, nýbrž poukázat na jakousi bezduchovost, která se pojí s dospělostí, zodpovědností. Šlo mi o to, ukázat ten bytostně odlišný rozdíl v pohledu na svět dítě/dospělý.

P.S. za dospělého se považuji (v jistých ohledech)