Milující maminky

Já jich něco viděla a kolik osudů, tolik podob lásky. Nepochybuji však o tom, že každá milovala své děti,  jak nejlépe uměla. Podle toho  jaký model lásky podědila po svých předcích. 

Moje maminka se prohřešila na mně i na sobě velmi. Celý život,  kam až moje paměť sahá,  v sobě nosila strach ze stáří a nenechávala si jej pro sebe. Už jako malá holčička, při cestě ze školy jsem měla jen jedno přání: Aby maminku nic nebolelo a abych ji našla živou. Moc pracovala, protože až bude v důchodu  si všechno s tatínkem vynahradí. Dodnes vidím její útrpný výraz ve tváři,  s tím výrazem si masírovala bok a já trpěla.  Možná už tehdy se narodil nápad,  že takto své děti "týrat" nebudu. Moji synové se o mých potížích doví až z úmrtního listu. Na toto konto musím podotknout, že prožitek z dědictví  jim jen tak brzy nedopřeji.

         Moje maminka evidentně takto nesmýšlela a když jí lékař v 50 létech sdělil, že by bylo dobré podstoupit zákrok na neškodné cystě, rozpoutala slzné orgie, se všemi se rozloučila a odcházela do nemocnice "zemřít ". Byla by to docela neškodná dvoutýdenní scénka,  pokud by své slova nezpečetila skutky. Moje maminka jak řekla,  tak i vykonala. Na vzdor lékařům,  kteří při broušení skalpelu a předoperačním vyšetření prorokovali: "Na vás si můžeme hodně dovolit,  jste zdravá jak řípa". Lékaři kroutili hlavami, nechápali...Zemřela zdravá. 

          Vy kdo něco víte o síle myšlenky,  se nedivíte. Já  dnes už taky ne, protože za ta léta bych mohla napsat desítky příběhů na toto téma. Jak otec přišel o část nohy po tom, co často naznačoval v kterých místech jí usekne. Splnilo se beze zbytku i řez těžební klec provedla podle přání.  Ale více až v tématu o síle myšlenky. 

           Dnes jsou to maminky, které svou láskou dovedou k smrti potrápit nebo dát do vínku tak odstrašující příklad jako mně. Jsem poučena, že neexistuje žádné potom, jen tady a teď a že štěstí se neměří hmotných statky, ale prožitky. Odpustila jsem ti mami, za těžký život bez tebe a jakékoli opory.  O takový těžký start do života jsem opravdu v sedmnácti nestála.  Dnes jsem vděčná za cokoli, co mi dá sílu,  odvahu a hezký pocit. Žiji tak, aby každý den byl krásným zážitkem a dnes bylo těšením se na zítřek. 

           Rozhlížím se kolem sebe. Jedná milující maminka vedle druhé.  Není to ani půl roku co skončil život mé kamarádky,  která se totálně vyčerpala péčí o svou matku, která odmítala i krátkodobou odlehčovací péči v příslušném zařízení. 

Hysterická scéna maminky další kamarádky,  která vyústila v hospitalizaci na psychiatrii.  Důvod? Oznámila své mamince,  že už  nemůže a chtěla by na týdenní dovolenou. 

Naprosté vyhoření mé spolužačky,  která se 10 let starala o nehybnou maminku. Dnes už nedokáže nastartovat svůj život.

Společný jmenovatel: Velká láska z obou  stran, z jedné bez soucitu.

           Mé děti si na svět nežádaly a nedopustím, aby je stihl podobný osud. Na to je mám příliš ráda.  Nevoláme si sice každý den ani obden, aby jsme se ujistili, že  se máme rádi,  přesto nebo právě  proto vím, že máme. Už  dnes si představuji krásný čisťoučký domov důchodců plný květin,  kde budu přebývat, pokud bych byla tak líná a neušla 8 km, neujela 20 km na kole, neuplavala hodinu. Pokud bych život v tomto  vzdala, těšila bych se zas. Třeba na milou sestřičku,  brblavého dědka nebo fešneho doktora.

          Dnes se válím v Turecku a společnost nám dělá jedna milovaná a milující dcera své, na lůžko upoutané maminky. Tuto milou padesátnici jsem dostala darem od svého přítele neb on jí zná od mládí.  Dostala se mi do rukou v hodině předposlední,  kdy jí  opouštělo zdraví rychlostí,  že by si brzy lehla vedle své maminky na polohovací lůžko a nevím, nevím,  kdo by jim vyměňoval plíny, jak je zatím té  starší třeba. Možná 5 vnoučat, pro které je třeba mít minimálně dvě zaměstnání.  Těch plyšáčků, dinosaurů a dresů je třeba sakramensky moc. Ve chvíli,  kdy už sahala pro umrtvovací prášky,  jsem přišla na scénu.  Zdá se, že je zachráněna. Nikdy nebyla na dovolené bez starostí a pochválně si mlaská na nejslabší all inclusive v naší cestovatelské historii. Vděčná za zážitek, odpočinek,  za všechno... První den jsem zaslechla telefonát s dcerou: "Nikam sama nepůjdu,  neboj. Vždyť víš, že se nikde nedomluvím". Čtvrtý den už  tančí kolem bazénu,  zná jména personálu a nebojí se vůbec ničeho.  Co bude dvacátý den? Odhaduji, že vyléčení, ze všech  strachů a obav. To je ten lepší případ. Zdá se, že i ležící  maminka tam doma, se raduje  a možná i těší na odlehčovací program v LDN až s námi dcera pojede na Bali. Tolik podob lásky a každá jiná. 

           A myslím i na milující maminku, která nedovolí svým dětem návštěvu žádné z babiček.  Zřejmě i toto je láska.  Poněkud zdeformována předchozími generacemi.

Ale nepochybuji o ní.  Vždyť ve jménu lásky  se dějí věci nejpodivnějšií.