Stlala jsem postele americkým gentlemanům...2

Amerika země neomezených omezení. Tak jsem ji nazývala, když jsem se trochu rozhlédla. Zatím jsem na rozhlížení neměla mnoho možností. 

Seděla jsem v autě se dvěma Poláky a ti mě odváželi neznámo kam. Byla to dost dlouhá cesta. Často telefonovali a telefonáty mně nedávaly smysl. Někdo si stěžoval, že zase utekla, zřejmě šla do obchodu. "To s ní neumíš udělat pořádek? Měl jsi ji zamknout." Reagoval muž za volantem. Nešťastný hlas vysvětloval a atmosféra houstla. Takových a podobných telefonátů bylo několik,  možná I deset. Připravovaly mě o optimismus. Ničemu jsem nerozuměla. Přijeli jsme k domu na vesnici. Muži vyběhli z auta a začali prohledávat dům. Patrně našli co hledali a pak si všimli, že  tam bezradně stojím. To co mě čekalo jsem nečekala. Dům měl sklepy, přízemí a jedno další nadzemní podlaží. Přízemí okupovali dva obrovští psi. Bojím se i ratlíků. 

Vedli mě do sklepa. Dostala jsem přidělený pokoj bez okna, kde nebylo více,  než ta vytoužená postel. Procházeli jsme místností,  která sice okna měla, ale jediným nábytkem byl psy roztrhaný gauč. Vybavil se mi v tu chvíli výraz "na cimpr campr", pro který jsem do této doby nenašla uplatnění. Musela tam být ještě jedna místnost. Z té vyšla žena hubená až vyzáblá. Mluvila polsky. Věk jsem nedokázala odhadnout. Buď byla hodně stará nebo hodně zdevastována bujarým životem. Chtěla jsem se představit, ale jen vztekle proběhla kolem a pak už jsem jen slyšela divokou hádku shora. Dostala jsem instrukce, že v přízemí jsou neustále puštění psi a když budu chtít jíst nebo na záchod, musím zaklepat. Oni zavřou psy a pak je znovu pustí. Chtěla jsem vědět kdy a kde budu pracovat a co bude moje práce. Na to mně nikdo neodpověděl. 

Druhý den mě naložili s tou podivnou paní do auta a odvezli do města. Od časného rána do pozdního večera jsem uklízela společné prostory domů.  Kolem poledne už jsem měla dojem, že jsem uklidnila půl města. Nic by na tom nebylo špatného,  pokud by ta paní pomohla nebo aspoň mlčela. Celou dobu stála nademnou a popoháněla mě k vyššímu výkonu, což kořenila polským jadrným "kurva" za každým třetím slovem. Když už jsem nemohla a na chvíli se narovnala, tak do mě aspoň kopla. Bylo to neuvěřitelné,  jako ve špatném filmu.

Druhý den byla sobota. Zjistila jsem, že v domě je ještě jedna žena. Byla to taky polka, mladší než já. Ta mně i odtajnila něco ze záhad tohoto domu. Říkala, že čeká na někoho,  kdo jí odsud odveze. Že mají takový systém, že přivážejí nové a nové ženy a jelikož žádná nevydrží,  práce je udělaná a nikomu nemusí nic platit. Chtěla jsem zavolat Vráťovi aby pro mě přijel. Nejdříve mě nechtěli pustit k telefonu, pak že nemají číslo a když jsem oboje vyprosila, tak Vráťa s tím nechtěl mít nic společného a nechával se zapírat. V tu dobu ještě mobily byly vzácností. Všechno přes pevnou linku. Společným znakem života cizince v Americe bylo, že krajan nikdy nepomohl,  spíše potopil. Všichni se tolik báli problémů a vyhoštění,  že mě napadá jen příměr "Člověk člověku vlkem". Pokud mně někdo pomohl vždycky to byl Američan. 

Před námi víkend, věděla jsem, že se nikam nedostanu. Ležela jsem v té tmavé kopce, která měla být mým domovem, třásla se strachy, zoufalstvím, beznaději a samozřejmě brečela. Když už to tak bylo třetí den, odmítla jsem jít pracovat. Ani jsem neměla sílu. Ty dny jsem ani nejedla. Vzteklý domácí mně přikázal, abych si  sbalila věci. Bylo jich dost. Pro konfort už během času přibyl i spacák,  nafukovací matrace a dalších pár potřebných věcí. Naházel je do kufru auta, zavezl mě spolu s nimi na nejbližší parkoviště. Tam je vztekle vyházel z auta na zem a odjel.

Bezradně jsem se rozhlížela kolem a neviděla východisko. Nevěděla jsem kde jsem, neznala jsem řeč a mrzlo. Stála jsem tam mezi hromadou věcí a přemýšlela co dál. Pak už jsem i plakala. Takto asi několik hodin. Pak si mě všimnul starší pán. Když jsem na něj mluvila česky,  usoudil, že jsem polka. Odvedl me do cukrárny,  která byla opodál, abych se zahřála. Tam něco domlouval s personálem a ti někam volali. Předali mně telefon, kde na druhé straně byla polsky mluvící paní. Ptala se co pro mě mohou udělat. Měla jsem připravenou řeč o tom, jak jsem přijela na návštěvu a nikdo nečekal.  Jak jsem se dostala taxíkem jen tady, protože víc peněz jsem neměla. Samé smyšlenky, jen aby nebyly problémy a někomu nezavařila. Za chvíli byl ještě jeden telefonát,  kde už se ozval český mluvící člověk. Vysvětlila jsem mu, že se potřebuji dostat do Chicaga, adresu neznám,  jen jsem si zapamatovala,  že je to poblíž Čermákovy třídy. Dříve byl starostou města český občan a po něm pojmenovali ulici.

Pán na druhé straně vysvětlil,  že jsem moc daleko a policie nemůže do jiného okrsku. Zařídí to jinak. Přijelo pro mě auto sekurity a odvezli na okrsek v Chicagu.

Ať nikdo neříká v mé přítomnosti nic špatného o Američanech. Byla jsem dojatá jejich péči. Každou chvíli někdo přišel a účastně  se ptal, jak se cítím. Několikrát volali tlumočníka a ptali se na různé věci. Především jak se cítím, jestli mně můžou dát peníze, abych si něco mohla vybrat v automatu. Jestli mně není zima a co by ještě mohli udělat,  abych nebyla smutná. Pak uvolnili dva, kteří se mnou jezdili po městě, abych si vzpomněla kam patřím. 

Poznala jsem ten dům a jejich radost byla skoro jako moje. 

Neměla jsem vyhráno. Netušila jsem, že všechno teprve začíná. 

Ta zrůdnost měla právě vystoupat na povrch.