Ze zkušenosti z rodiny a okolí můžu říct, že lidi v určitém věku, tak po šedesátce říkají: nechceme být dětem na obtíž, až nám bude sedmdesát pět půjdeme do domova. Jakmile dosáhnou toho věku už nikam jít nechtějí a žádají rodinu aby je zajistila tak, aby mohli zemřít doma. Kdo nezažil, neví, jak psychicky a fyzicky každodenní péče o jiného člověka je. Myslím si, že svoje děti bychom neměli zatěžovat povinností k nám, protože oni mají hlavně povinnosti ke svým dětem. Ale jak se sám v určitém věku zachovám, nevím...V každém případě stáří nechce řešit skoro nikdo, například kde budu pochován, jaký chci pohřeb, co se mnou, když budu nemocen. Pořád je čas. Potom přijde třeba demence a nikdo už nic nevyřeší. Hezký den