Žiji dál. Zásluhou jedné cigarety.

Prý jsem kočka. Říkají o mně. A já jim věřím. V opačném případě bych dvakrát nepřežila svoji jistou smrt.

Pohybovala jsem se po Oklahomě a cítila se jako ryba ve vodě. Marií můžu přičíst jednu zásluhu. Díky ní jsem poznala Jardu. Říkal si Jerry. Taky už mu ta Amerika stoupla do hlavy. Možná je tam dodnes. Mnohem mladší model hubeného kluka. Trochu komediant, trochu snílek a zase ta šílená přitažlivost. Taková,  že pokud se aspoň nedotknu,  rozpadnu se na kusy. Chvíli jsem se i dotýkala. Pak jsem zjistila, že se narodil ve stejný den, kdy zemřela moje maminka a ta přitažlivost začala být podivnou. Nicméně přáteli jsme zůstali. 

Když se ke mně doneslo, že syn Dan je v Kansasu a podařilo se zlokalizovat jeho místo pobytu, požádala jsem Jerryho, aby mě tam zavezl. Pracovali jsme na stejném hotelu a jeden den nás oba mohli postrádat. Dana jsme našli. Způsobili jsme mu velké překvapení. Grilovalo se, popíjelo. Zkrátka radost ze setkání. Nějak se nám nechtělo loučit a posouvali jsme odjezd na nejzazší termín. Pak už jsme skutečně museli. Vyjížděli jsme v podvečer a přímo ráno do práce. Bez spánku, bez odpočinku. Tak jsme to plánovali. Jeli jsme už tmou, když jsem cítila,  že Jerry se chvílemi ztrácí. Přinutila jsem jej, aby si na chvíli zdřímnul.... Asi to bylo málo. 

Jeli jsme po dálnici.  Tři proudy v našem směru,  tři proudy proti nám. Ne jako u nás. Žádný malý provoz v noci. Tam to fičelo pořád.

Další pokus nebyl úspěšnější. Auto se řítilo šílenou,  plnou rychlostí přes středový pás do protisměru tříproudového provozu. Do dnešního dne mně není jasné, jakým zázrakem jsme nikoho netrefili. Auto prokličkovalo provozem a zastavilo se v poli.

Jsem si jistá,  že 30.5.2000 jsem přežila svou vlastní smrt.

Druhé zrození se datuje o deset let později. To už utrácím peníze,  které vydělám vinotékou, obchody s oděvy a přispívá i syn Honza z Ameriky. Utrácím každou korunu. Každý kdo opravoval starý dům ví, že jsou to dvojnásobné náklady a poloviční efekt. A já opravovala dva domy. Co kecám? Já opravovala celou ulici. Nebudu teď psát o kvalitě řemeslníků, to by bylo na provaz a cítím se velmi odolnou, že jsem jej nepoužila. Nejsem si však jistá,  jestli i tohle nebylo jejich dílo. 

V tu dobu jsem se vrátila z Anglie, kde mě za práci "vyhnal" věhlasný bubeník,  který neplnil své závazky,  čímž mě uvrhl do druhotné platební neschopnosti.  Já sice měla v Bruntále celou ulici, ale paradoxně jsem byla bezdomovec. Nic z toho na úrovni,  aby se v tom dalo bydlet. 

Tehdejší internetová známost mně dala impuls k návratu po sedmi létech z Anglie a naplno rozjet zobytňování aspoň jediného domu. Narození vnučky Elišky byl úplně největší důvod návratu zpět. 

Dům byl ve stádiu rozpracovanosti. Jediná místnost, která mohla sloužit byla v přízemí za vinotékou. Současně sloužila více věcem. Kancelář prodavačky,  kuchyně,  koupelna,  prádelna, obývák, ložnice...Zkrátka jediná místnost na všechno. Všechno na 15 metrech čtverečních. Večer rozložit matrace, byla ložnice. Ráno přišla prodavačka,  nacvičeným ladným přeskokem zdolala matraci i mě spící, uvařila si kafe, aby se dočkala mého probuzení. Pro mě zřejmě náhrada za pionýrský tábor, který mně byl v dětství odepírán z důvodů práci na poli.

A tak jsme se jednoho dne ukládali ke spánku na matraci. Bylo to 8.12.2010. Od té doby říkám: "Pro mě jsou cigarety zdravé, mně jedna zachránila život". Ač sváteční kuřák maximálně jedné krabičky za týden, v tu chvíli jsem dostala chuť kouřit. Přítel se potil na matraci, střídavě bledl a brunátněl a já ho "léčila" čajem s rumem. Celý večer mu nebylo dobře. Já seděla na židli za stolem kde efekt smrtícího účinku byl slabší. 

Už jsem uléhala na matraci, omamená čímsi nedefinovatelným, když něco vyrobilo chuť na cigaretu. Z posledních sil jsem se drala ven. Ještě že jsem holka neposlušná. Na přítelovo "nechoď" jsem nereagovala. Nechala jsem otevřené dveře do chodby a něco zdálo se být podivné. Po stěnách tekla voda. V momentě jsem proklela nejednoho řemeslníka a šla se poradit. Přítel byl už skoro mimo, ale šel se podívat s vypětím všech sil. Ve chvíli,  kdy podrobně zkoumal situaci,  já omdlela. Záchranku volal přítel. Ten den mladší syn na záchrance službu neměl. Na jeho antreé jsme si museli počkat do dalšího dne v nemocnici. Dan, známá to osoba tam, přicházel chodbou s naším oblečením (odvezli nás v pyžamech) a už z kraje halasil: "Maminko, tys to přežila? Cos mi to udělala? Já už chtěl dědit." Nikdo neznal náš způsob humoru a obličeje sestřiček bylo veselo pozorovat. Pád meteoritu sto metrů odsud by jim nezdeformoval obličeje dokonaleji. Já tak věděla, že jsme mimo nebezpečí. Syn je vtipálek,  ne však cynik.

Rozuzlení pro vás. 

Mockrát se řemeslníci snažili o můj infarkt, tentokrát na to šli mazaněji. Zapomněli na komíně šablonu eternitu. Zplodiny neměly kde odcházet a hromadily se v místnosti při zemi. Kysličník uhelnatý, prý to měl  na svědomí. (Nelynčujte mě pokud nejsem přesná. Chemie vždy mezi 3 až 4 a paměť je na tom podobně). Nebo takhle. Něco co způsobuje bezbolestnou smrt. Drží se více při zemi a proto byl přítel na tom hůř.  Měl toho v krvi více. 

Zajímavě bude znít. 

Od jisté smrti mě zachránila cigareta.