Děvče, které prošlo stejnými chodníčky 8.4.1966-29.4.2014

Ten den nikdy nezapomenu. Ta zpráva nás dostihla na terase hotelu v Chorvatsku, po tom co jsme museli změnit plán. Na cestě do Španělska nás dostihla jiná zpráva, že ubytování tam, zaplacené před rokem - neexistuje.

Vrátili jsme se z Itálie a poměrně lehce získali ubytování snů, když vrátit domů se nám nechtělo. My sami s rozhledem na centrum Bašky Vody ze stometrové rozsáhlé terasy. Začínala sezóna.
Vždycky mě osudy této krásné, křehké holčičky zajímaly. Tím více, že byla z mého kraje. Celé dětství jsem měla jako na dlani městečko Frenštát z okna našeho domu na kopci. A její osud se tak trochu podobal tomu mému. Aspoň co se výběru partnerů týká. To, že ona už je na druhém břehu a já ještě ne je, myslím, jen věc náhody. Některé toxické vztahy by se daly malovat přes kopírák.
V mládí jsem trsala na hudbu skupiny Diantus s kterou později holčička zpívala. Když měla ten pořad v televizi, kde ji více ubližovali než pomáhali, kde se četly i názory diváků, jsem se neudržela a s nutkavým pocitem, že ještě svými zkušenostmi můžu odvrátit to, co jsem v podvědomí vnímala jako neodvratitelné.
Svěřila jsem tam svou citovou závislost na svém druhém manželovi, který mě týrat nejen psychicky ale i fyzicky. A jak je potřeba sebrat poslední síly a spasit se útěkem.
Tehdy se mi s plnou parádou vybavila scéna, kdy stojím nahá, třesu se po celém těle. Kdy servat oblečení nestačilo. Údery páskem byly střídány se studenou spchou. Všechno silou a intenzitou, které jsem nemohla konkurovat. Viděla jsem i to, jak si v přestávkách mezi "mučením" luštil křížovku. Cílem mělo být přiznání k nevěře. Žádná nevěra nebyla. Přiznat se nebylo k čemu. Jen jsem chtěla s kamarádkou do kina. Nikdy ten film nezapomenu. Sexmise. Tento film jsem už nikdy nezatoužila vidět.
Vidím i to jak vyhazuji nože z okna, když se vrací hodně pozdě a vnímám tu bojovou atmosféru na dálku. Mám před očima i v uších zvuk páčeného skla ve dveřích, když jsem se v takových chvílích zamkla. Vybavuji si i rozhodování, ve kterém zvažuji, jestli je lepší být umlácená, pobodaná nebo je větší šance na přežití skok z třetího patra.
Já byla nakonec ta šťastnější. Síly ještě stačily na vymanění se z vlivu i když je známo, že toxický vztah nás připraví o veškerou úctu k sobě, veškeré sebevědomí, soudnost. Štěstím byly moje děti. Měla jsem pro koho žít.
Kdo nezažije neuvěří, že s takto bolavým tělem i duší se dá s takovým člověkem existovat. Taky bych nevěřila, pokud bych druhý den neviděla to zhroucené tělo, ty oči štvaného zvířete, neslyšela ty prosby o odpuštění. Osamělá, zhroucená, bez pevného bodu, ráda uvěří. Taky bych nevěřila, že něco tak hrůzného se ještě může opakovat. Zvlášť když následují dny, kdy člověk začne uvažovat, jestli to nebyl jenom sen. Vždyť ten úžasný člověk by nebyl něčeho takového schopen. Nesmí se to ale tolikrát opakovat.
Vylíčila jsem Ivetce tento příběh neboť paralela se silně nabízela. Jak známo, nepomohlo.
Já utekla včas.
Manžel zemřel 13.8.1989 pod koly auta ve věku 30 let.
Po rozvodu, který byl rok před jeho smrtí.
Vím o závislostech, které jsou na život i na smrt.
Jeden musí z kola ven, jinak to nemá konce.




--
Používam Rychlý zápisník