Stlala jsem postele americkým gentlemanům...4

Kdyby bylo všechno krásné a snadné, neměli bychom srovnání a chyběla by ta intenzita prožitků. Teď jsem se dokázala radovat hlavně z toho, že mám práci. 

Sice nás občas zaskočili američtí dorostenci, jejíchž nepořádek byl skutečně učebnicový, takový jsem nikdy v životě neviděla. Nejdříve jsem musela vyuklízet chodbičku na zemi, abych jim nezničila všechnu tu elektroniku, techniku a parádu a pak se postupně prokousávala k postelím a nábytku. Američtí gentlemani to byla jiná kasta. Ti nás živili celého půl roku. Nechat si přivézt čtyři pizzy a pak už na ně nemít chuť.  Běžná praxe. Krabice donutů, mufinů, dortů, piv, limonád se stěhovaly na Warvik,  kde se pořádaly lukulské hody. Pivo se pilo místo vody a Cola tekla proudem.

Amerika mě překvapovala každým coulem. Stávala jsem se její obdivovatelkou. Její uspořádanost, čistota,  řád. Některé věci udivovaly, některé nedávaly logiku. Ta absence chodníků nás zcela zaskočila, ale logiku to mělo. Kdo by po nich chodil, když nikdo neudělá ani krok pěšky. Často jsme se cítili nepatřičně,  když jsme nohy používali. Za trest jsme museli i třikrát na trase půl kilometru odpovídat na dotazy,  kde že máme auto, kam potřebujeme zavézt a jak nám mohou pomoci. Nám se pomoct nedalo. Přelezli jsme jednoduše plot, přeběhli jsme parkoviště a byli tam dříve než oni. Ještě že nás při tom nikdo neviděl. Jen jednou jsem se odvážila na kolečkových bruslích na parkoviště. Jen jednou,  více ne. Všechno má tam svoje místo,  vše místo k tomu určené. Celou dobu mě vyháněl pracovník ostrahy a trpělivě kroužit kolem dodávkou. No dobře,  bydlet tu nebude. Počkala jsem až odjede a zkusila to znovu. Zbytečně jsem to dělala. Za moment tu byl znovu a musela si vyslechnout přednášku o bezpečnosti.

Kouzelné byly sportovní odpoledne domorodců. Měla jsem to jako na dlani z okna pokoje. Parkoviště a dokola vyasfaltovaný chodník. Přijela dáma v ohozu špičkové sportovkyně, zaparkovala a prošla se po tom chodníku dokola. Dvakrát málokterá. Přehlídkové molo by posloužilo lépe. 

Byl tam tak úžasný pořádek,  že ho udělali i s mým staříkem. Můj stařeček automobil se cestou z Chicaga tak vyčerpal, že jsem ho nedokázala vzkřísit. Postavila jsem jej na parkoviště před dům a za pár dní tam nebyl. Neznalost zákona neomlouvá. Nevšimla jsem si čísel bytů pod přístřešky. Každý měl své parkoviště, tohle nebylo moje. Po čase přišlo vyrozumění, že mám zaplatit parkovné,  asi 400$ za odtah a vyzvednout na místě vzdáleném asi 30 kilometrů. Poděkovala jsem staříkovi za odvedenou službu a omluvila se za to, že už mě nikdy neuvidí. Rozhodla jsem se hrát zdechlou vránu před úřady. Myslím, že to pak mělo i nějakou úřední dohru, ale na peripétie ráda zapomínám a vytěsňuji z hlavy.

Těžko se mi ale zapomíná na chvíle těmto podobné. S Marií jsme sdílely jeden byt, mezonet.  Nebylo kam před ní utéct. Otevřený prostor kam se podíváš. Marie potřebovala na start dne již zmíněnou dávku alkoholu. Pak byl půlden snesitelný. Pracovaly jsme na stejném hotelu jako pokojské. Kolem poledne přicházely její záchvaty vzteku a já byla její hromosvod. Zaměstnanci byli svědky jejich zuřivých vylevů a nadávek. Všechno k mé osobě. Nic z toho nemělo hlavu ani patu, nevěděla jsem o co jde. Aspoň jsem věděla, že jde o úbytek alkoholu v krvi. Ostatní to nevěděli. Nevím jak to zdůvodňovala, ale vždy vysvětlovala svou základní angličtinou. Asi dost na to, aby na mě pohlíželi přes prsty.  O to více jsem se musela snažit, abych nezavdala jediný důvod k nespokojenosti. Po čase mě moje práce vynesla mezi oblíbence. Jiní reptali,  já reptat neuměla, o to více pracovala. Chtěla jsem pracovat co nejvíce.  Když už jsem tady,  ať si také vydělám. I to se líbilo. Byly chvíle,  kdy nás poháněli k vyššímu výkonu, k rychlejší předávce pokojů, přitom dodávka čistého prádla vázla. Celá organizace vázla. Já jediná nereptala, vázla slovní výbava. Místo toho seběhla do prádelny, vymandlovala prádlo, zpátky na pokoj, udělat svou práci. Amíci čuměli. Není to oslavná óda na mou pracovitost. Je to popis bezmoci,  která nese ovoce. 

Paradoxně můžu říct,  že jsem byla pracovně velmi spokojená. Nechala jsem tam i několik kilo své živé váhy. Seznamovala jsem se s krajany a všechno bylo veselejší. Jen ta moje spolubydlící a její záchvaty mně nepřály klidu. Nebylo před ní úniku. Odpoledne sice doplnila svojí hladinku,  ale někdy i přelila. To si pak našla oběť a řešila,  křičela a prokládala vulgarismy. Ten den měla na programu Aleše. Byl to chlapec, který měl auto a pracoval na našem hotelu. Bylo lepší jezdit s ním než honit Roberta dvakrát přes celé město. Aleš si řekl o dolar za každou cestu a Marie to řešila: "Jak může ten (následovala snůška těch nejhrubších a nejsprostějšich výrazů) mamonářská po nás chtít dva dolary denně.  Za to má celý galon benzínu a nás bude tolik okrádat?" Dostávala se ve své zuřivosti do takového varu, že uklidňovat nepomáhalo,  žádnými dostupnými prostředky. Tolik jsem už chtěla klid. Slíbila jsem, že to s Alešem vyřeším i když to vůbec nebyl můj názor. Opravdu jsem tolik potřebovala klid. Druhý den jsem se pustila do plnění slibu. "Víš Aleši, myslíme, že po nás chceš moc peněz, mohli by jsme platit méně?" Marie se obrátila na Aleše a s ušklebkem prohlásila: "Podívej se na tu krávu lakomou, ona by chtěla všechno zadarmo ". Nevěřila jsem vlastním uším. Dost na to, abych šla od té paní co nejdál. Spustila jsem mezi nás neprůhlednou stěnu, odstěhovala se a život byl zase v pořádku. 

Poznala jsem několik fajn přátel. Jen si museli zvyknout na můj způsob humoru. Viděla jsem pár krásných míst. Podívali jsme se do Texasu k vodopádům 

A přežila i svou smrt. Jestli jsem něco jako kočka, tak jich mám ještě sedm. Ale o tom až příště. 

I o tom jak jsem o ty dva přišla.