Konec babiček v Čechách?

Jak odstranit včas babičky a dokázat světu, že jsou zbytečné. Jak novým generacím ukázat, že širší rodina je naprosto k ničemu.

Mám hezkou blonďatou snachu, která tento hrdý titul nosí jen v mém srdci. Podle zákona České republiky je slečnou a můj syn svobodným otcem. Můj syn totiž zastává názor, že prvním a jediným důvodem k rozvodu je manželství. Tento názor však neubral nic na skutečnosti, že mu moje snacha tradičním způsobem porodila dvě krásné, zdravé děti. A společně se o ně vzorně starají.

Zatím nic výjimečného. Výjimečné je to, že ani jedna z pokrevních babiček k vnoučatům nemá přístup. Jedna babička byla už v mládí oddělena napřed od své dcery, v konečném důsledku i od svých vnoučat. S jednou babičkou (tehdy ještě maminkou) bylo takto naloženo už v ranném dětství mé snachy. Já jsem byla odstraněna, jak jen to nejdříve bylo možné.

      Vnučka se narodila jako první a já pookřála. Ten zázrak nového života mně vehnal novou energii do žil. Každá babička to zná, jak se zarosí oči dojetím a stačí jen pozorovat ten malý uzlíček, jak se má čile k světu. Krásné byly ty chvíle, kdy jsem ji mohla vídat. Každý takový den jako svátek. Chodily jsme k potůčku házet kamínky, na louku plést věnečky z pampelišek, později mudrovaly na různá témata. A těch Proooooč......Nikdy nebylo třeba ani zvýšeného hlasu. Všechno šlo tak nějak krásně hladce. Naše hry byly famózní.

      Když byla ještě malou cácorkou a já jí mohla hlídat, někdy mezi třetím a čtvrtým rokem, rozhodla se vyzkoušet, jestli babička plní každé přání. Pustila se do zvučného kvílení a mezi řevem jsem pochopila, že chce za maminkou. Nekárám, nezakazuji, jen pomáhám k uskutečnění cíle. Pochopitelně mého.

Pronesla jsem tento návod: "Zlatíčko, já s cestou za maminkou nesouhlasím a proto jej musíš zvládnout sama. Obleč se, přichystám ti peníze a vysvětlím cestu." Popsala jsem cestu za použití dopravního prostředku, včetně ledabyle načmáraného plánku...to pro zdůraznění vážnosti situace.

Holčíčka se pustila do neohrabané činnosti. Její pusinka konečně zmlkla. V půli díla se postavila, ruce bojovně v bok a pronesla: "Kde mám ten autobuššš?" Trpělivě jsem hrála započatou hru a znovu popsala cestu od domu do  9 kilometrů vzdálené kanceláře. Neměla v úmyslu se vzdát. To už se mi hodně chtělo smát, ale roli jsem dohrála. Potají jsem sledovala boj s bundičkou, nad kterou ještě nikdy nevyhrála. Na pořad dne přišlo i populární vrstvení. Svetr nakonec. Botička každá jiná i každá jinak. Čepice měla jakousi zvrácenou funkci. Takto roztomile oblečené dítě e již sápalo po klice a já hrála dál (nebojte se hra měla mít jen domovní formu).Škvírou ve dveřích se protáhl mocný průvan lednového chladu a rozrazil dveře. Na prahu teď stála holčička s neodolatelným úsměvem, která už dávno zapomněla co je cílem cesty. "Babičko tam je žima" Následovalo vysvobození v mé náručí a jistota, že za maminkou, hodně let nepojede. A tuto holčičku jsem už sedm let neviděla. Nesmím. Ještě se narodil vnouček, ale toho už mi nebylo dovoleno poznat. Ptáte se proč? Těžká otázka. Můžu se jen domnívat.

       Vzpomínám jen, že jedenkrát si už tehdy pětiletá vnučka vyprosila, že mohla zůstat přes noc. Podruhé už se její maminka zlobila- přece slíbila, že nebude chtít u babičky zůstat. Žalostný pláč tehdy ještě zabral. Pozorovala jsem ji ve spánku, dokázala jsem se na ni dlouze dívat a ten obraz se nikdy nemůže omrzet. To jsem ještě netušila, že to bude na dlouhou dobu naposled. Při dalším přání vidět děti, už byl vysloven verdikt. "Nikdy už děcka neuvidíš". Co řekla, to splnila.

      Odstranění "nevyhovujících" žen pokračuje už druhou generací. A historie se ráda opakuje. Kdo pomůže mojí "snaše" vysvětlit, že má taky syna a tolik bolesti si nezaslouží, až vesmír pošle zúčtování. Už ten život bez maminky byl pro ni moc těžký.