Krocan II.5

Kniha II. Dcery Krocanovy, Vlkův syn

5. Domu rozlomení

V ten čas, když noc bezměsíčná   /   svůj čas naplňovat začala   /   kdy staré s novým ruku podalo si   /   a jedno od druhého   /   odlišit se nedalo   /   tehdy, pán domu Krocanova   /   do věže západní, kam nikdo jiný nesmí   /   hosta svého povolal

půl času odteklo do nenávratna   /   od doby té, co u nás žiješ   /   cesta měsíce se půlí   /   již zítra mladý narodí se   /   a k plnosti své pospíchat bude

již jsem se rozhodl, řekl Krocan král   /   a tvou výzvu, co na dně mého domu leží   /   já zvednu   /   a pána očí zelených   /   do srdce svého pozvu   /   a síly s ním změřím

slunce svou prudkost ztratilo   /   a jeho tvář zlátne ke zralosti   /   dolů přes obzor zhlíží   /   a s krajinou pod sebou se loučí

nízko nad hladinou, dechem Řeky omývaný   /   měsíční vládce plnou tvář svou ukazuje   /   a těžkým krokem na oblohu stoupá   /   světla bílého plný   /   významem svým jsa obtěžkán

ještě ne noc, už ne den   /   Les k Řece přistupuje   /   a pán očí zelených, Jelen ach lunobílý   /   po hladině vodní přechází   /   a nohy jeho běh vody říční   /   nijak nečeří

prázdná je cesta k sídlu rodovému   /   a mosty z těžkého dřeva k obloze se tyčí   /   jako prsty ruky zčernalé   /   však kromě jediného   /   jež na příkaz knížecí   /   na zemi nehnutě leží

na něm se potkali   /   Alžběta, sestra a dcera    /   z domu Krocanova   /   a ten, jehož tvář lunobílá   /   měsíc zastiňuje   /   opouští hrad princezna, a nevrátí se   /   však dovnitř, do hradu   /   celý Les, v patách pána svého   /   rychle vstupuje

stojí na hradbách, princezna Eliška   /   zády k domu, k Řece čelem   /   a na toho, jenž vše, co ona má   /   vzít si chystá   /   o kameny chladné opřená, tiše čeká

ve věži západní Krocan leží   /   na zemi studené, kde kámen červený   /   kámen černý střídá   /   ruce roztažené, oči vzhůru hledí   /   však strop, klenbu chrámovou   /   již nevidí

uprostřed Lesa, kde stromy ustoupily   /   a jen tráva hustá, měsíčním světlem zalehnutá   /   na hvězdy křičí   /   nahý muž a Jelen lunobílý   /   naproti sobě stojí, ramena nahrbená   /   k boji se chystají, beze zbraní

parohy bílé, jako nůž ostré   /   tmou zelenou míhají se   /   silou zvířecí Jelen vládne   /   tam kde byl, není, tam kde je, nebude   /   pán očí zelených   /   se neznaví

napíná svaly Krocan nahý   /   na místě nestojí, lesa stínů využívá   /   ruce má holé, však zuby ostré   /   horkou krev soupeře svého   /   pod srstí bílou sleduje

kdo život má, může ho ztratit   /   kdo ho ztratí   /   druhému vzít ho zas může   /   kámen ostrý Krocan teď zdvihne   /   do boku jelena bílého silou ho vráží   /   silou zvířecí, jíž rod jeho vládne   /   slabiny lesního pána krví teď zranil   /   Jelen se otáčí   /   bílá srst rudě se barví

pak sklonil hlavu   /   oči zelené k zemi upřel   /   kopyta černá do země vrostla   /   hlavou trhnul, zasáhl cíl   /   a toho, kdo zranil ho   /   na zem srazil

probodl Jelen Krocana krále   /   parohem bílým, co krví teď rudne   /   dvě krve spolu se mísí   /   jedna je zvířecí, druhá pak lidská   /   však jedné je málo   /   druhé neubývá

síla pána očí zelených   /   z Lesa pochází   /   on duše lidské na svět provází   /   a nazpět je vítá, lože jim stele   /   stojí pevně, na trávu mladou neklesá   /   a krev jeho   /   nazpět ke kořenům stromů stéká

však po jeho těle   /   po srsti bílé, co jako hvězdy se třpytí   /   Krocan král k zemi pomalu padá   /   prsty do kůže bílé zabořené   /   však chytit života se nesmí

padl na zem Krocan král   /   ranou strašlivou probodený   /   a mysl tělo jeho opustila   /   a Les ji pohltil

ve věži západní domu Krocanova   /   nehnutě tělo leží   /   žije a dýchá, však mysl v něm není   /   a duše knížete, Krocana krále   /   byla Lesem rozptýlena   /   tam bude bloudit, čekat tam bude    /   než svět kolem zestárne   /   zemře, a obnoví se

dole pod hradbami   /   domu, co vládce již nemá   /   Vlk ruce rozpažuje   /   a vítr, co na skále prostřed lesa   /   domov svůj má   /   k sobě přivolává

vznesl se vzhůru, silný a mladý   /   tam, kde hřeben hradeb nebe půlí   /   nahoře tma, dole tma   /   obloha rozdělená   /   a Eliška, princezna z domu Krocanova   /   hlavu zvedla, oči otevřené   /   domov rodu svého   /   navždy opustila

u paty skály   /   ze které sídlo krále roste   /   a kde síla rodu koření   /   čeká Alžběta, princezna spanilá   /   a černá síť osudu zlého   /   z oblohy zlaté dolů se snáší   /   však ona ji nevidí

tři muži pitím zhrublí   /   cestu kolem řeky si krátí   /   a jen to, co z duše jim zbylo   /   domů si nesou   /   a to, co již nemají, v sudu se převaluje   /   a oči pod břichem jim sídlí   /   a ničeho jiného   /   oni nevidí

zajali princeznu, za ruce jí vlečou   /   a za nohy, kameny ach kameny   /   ženu mladou bijí, chladné a zlé   /   krví se barví

na kraji obce jeden z nich žije   /   v domku shrbeném, ze dřeva sebraného   /   tam zamkli princeznu, dveře kované   /   rozlomit se nedají   /   ach, tři byli, co stavidla zvířecí   /   dokořán otevřeli   /   a na zemi, bolestí zčernalé   /   pak nad ránem usnuli

zbytečně čekal Vlkův syn   /   na břehu řeky   /   jeden výkřik nese se krajem   /   od oblohy odráží se   /   a jako kamení z ostrosti vytavené   /   na zem padá

pronikl výkřik střechou domu shrbeného   /   a tu, co tam ležela, do země zarazil   /   do země zčernalé, bolestí zdusané   /   a výkřik výkřiku odpověděl   /   a ty, co přede dveřmi leželi   /   k poslednímu ránu probudil

otevřeli dveře, tři, pitím zhrublí   /   však Alžbětu, nevěstu Vlkovu   /   žádný z nich neviděl   /   jen žena tváře nelítostné   /   Krutýnka, vlasů ohnivých   /   vyšla jim vstříc   /   aby poprvé ruce své   /   v krvi lidské smočila

na ženách, na dětech, na vás   /   své brát si budu   /   a slitování nepoznám   /   jako vy jste ho neznali    /   řekla jim Krutýnka    /   žena vlasů ohnivých   /   když ruce své   /   do hrudi jim vložila   /   a srdce jejich pak   /   z těla jim vyjmula   /   a do země je zašlápla

odešel Les od Řeky   /   a dům rodu Krocanova   /   na kusy rozlámal   /   a osudu svému zanechal ho   /   aby tam čekal   /   až nenarozený, co z Lesa přijde   /   vrátí se   /   aby nespojené spojil   /   svorníkem klenbovým   /   co z dvojí krve    /   vytesán bude