Krocan III.6

Kniha III. Syn syna

8. Král lodí pernatých

Ve věži západní domu Krocanova   /   tělo krále neživého přebývá   /   a nikdo dovnitř nevstupuje   /   ke králi nemrtvému   /   jen nemnoho žen služebných   /   k potřebám jeho blízko stojí

jen jednou do roka, když měsíc na obloze stojí   /   tak, jak stál tehdy, když král zahuben byl   /   a parohem bílým pána očí zelených   /   probodnutý   /   mysl svou Lesu zanechal   /   jen jednou do roka   /   shromáždí se ti, kdo obec zastupují   /   v sále knížecím, u stolce kamenného   /   a čekají, zda kníže dveře zdobené, železem pobité   /   otevře, jako vždy je otevíral, i otcové jeho,   /   a na stolec zděděný usedne, aby panoval   /   jako ti před ním, co život mu dali

však nikdy dveře tesané, železem černým zdobené   /   nehnuly se   /   a stolec kamenný, doteky králů hlazený   /   nehnutě stál, osiřelý   /   a osud rodu nelítostný   /   valil se kolem

je dnes, je tady, měsíc na nebi stojí   /   s tváří silnou, a plnocelý   /   a obec shromážděná, s duší zpustošenou   /   u oken stojí, k trůnu zády   /   a sloupce ohňové, co na obzoru hoří   /   všichni počítají

lodi pernaté po Řece se řítí   /   a plemeno dračí   /   z hada mořského, ptáka zubatého   /   vesly vodu bičuje

pak jeden zvuk, co nepatří sem   /   ode stěn se odráží, na zem padlé burcuje   /   kroky pevné, co neváhají   /   a neptají se nikoho   /   ke dveřím tesaným se blíží   /   co železo černé zdobí je   /   mladý muž, co nikdo ho nezná   /   co jméno lidské nemá   /   ten, který ženu vlasů ohnivých   /   na dno tohoto domu poslal   /   ten, který ze dna říčního   /   větev černou vyzvedl, aby jí hodil   /   v příbytku Zlého   /   dveře rozráží, a sloup světla bílého   /   kolem něj stojí

pak výkřik zakřičel, dva hlasy ženské   /   žen služebných, ve věži západní   /   a potom kroky se vrací, dvojité jsou   /   dveřmi tesanými, ze dřeva habrového   /   co železo černé zdobí je   /   Krocan král, kníže zahubený   /   po letech smrti   /   do síně předků svých   /   opět vstupuje

usedl na trůn zděděný   /   Krocan král, s duší navrácenou   /   a muži shromáždění   /   na koleno poklekli, zbraně skloněné   /   ostřím naplocho položené   /   a ženy hluboko se sklonili   /   a své šátky bílé, červenou nití obšité   /   na zem položili   /   neboť vrátil se král, a panovat bude

a lodi pernaté po proudu se řítí   /   tělo Řeky bílé   /   přídě dračí   /   do krve řezají

pak povstal král z trůnu zděděného   /   ze stolce kamenného zvednul se   /   neboť ten, co Lesem bloudil   /   s duší rozlomenou   /   a v příbytku Zlého propasti ohnivé   /   překračoval   /   a hory bolesti, k nebi se strmící   /   a stěny smutku, jeskyně pusté   /   po mnoho nocí prostupoval   /   již panovat nechce

přešel Krocan ke stolu obřadnímu   /   ze dřeva těžkého, co na kameni hrubém stojí   /   a zvedl meč, co na něm ležel, třpytivý   /   jež jméno Modrý jazyk nese   /   a tomu, co vedle trůnu stál   /   jej odevzdal

vzdech překvapený ze stěn dýchá   /   když muž věkem mladý   /   jemuž však oheň času v očích hoří   /   cestami prošlými zapálený   /   meč přeostrý   /   z rukou Krále bere si   /   a ruku na stolec knížecí pokládá

jsem Krocan, syn Vlka   /   slova síní se nesou   /   z lůna vlčice stříbrobřité otec můj se narodil   /   a matce mé veliký kníže Pilpin život dal   /   v Lese jsem povstal, dnem Řeky jsem prošel   /   v příbytku Zlého hodil jsem   /   a bratra matky své zabil

vezmu si meč, co jméno Modrý jazyk nese   /   pro trůn se vrátím   /   lodi pernaté, plemeno dračí   /   srdce Řeky do krve obnažily   /   přistát se chystají, oddíly seřazené   /   dveře domu knížecího   /   rozlomit chtějí