Krocan II.4

Kniha II. Dcery Krocanovy, Vlkův syn

4. Dcery

Na hradbách vysokých slunce stojí   /   zlatem nešetří, ale plýtvá   /   z modrého kovu obloha skutá   /   a hluboko dole, jako šperk třpytivý   /   Řeka cesty svoje tiše splétá

dvě sestry Krocanovy   /   Eliška, Alžběta, mládím ozářené   /   a smíchem, a zpěvem, a veselostí   /   stráže pokouší   /   a slova z her jejich bezstarostných   /   se v květy třpytivé   /   ve vzduchu proměňují

po hradbách běží Eliška   /   a mládí je jí v patách   /   a sestra její, Alžběta   /   co půvab, smělost, odhodlání   /   se vedle ní v běhu střídají   /   letí jí vstříc   /   a na ostrohu severním   /   setkat se mají

ach ano jistě, setkají se   /   na ostrohu tomto   /   co nad Řeku se vypíná   /   setkají se, sestry spanilé   /   co jedna pro druhou dýchá   /   však osud jejich   /   již na ně čeká

Eliška, Alžběta, sestry Krocanovy   /   všech plností světa plné   /   se v běhu zastavily   /   a na místě, kde vždy se setkávaly   /   kde jen mlčky se hovoří   /   a kde jen o snech smí se mluvit   /   mladý muž čeká, a na ně se dívá

naproti němu stojí, nehýbou se   /   překvapené, do tváře jeho hledí   /   z níž dětství včera opadalo   /   a skrze slabé světlo po něm zbylé   /   na ně Vlk, muž, zpříma hledí   /   naproti němu stojí   /   a sloup světla červeného mezi nimi   /   však nikdo ho nevidí

ty jsi ten Vlk, co bratr ho hostí   /   Alžběta ptá se, ta nebojí se   /   ty jsi ten Vlk, po jehož slovech   /   bratr do západní věže začal chodit   /   a do daleka, kam náš otec kdysi odjel   /   přes Řeku, tam, kde nic není   /   celé dny se dívá?

na ostrohu severním   /   hradu Krocanova   /   dvě dívky mladé sedí   /   třetí den scházejí se, noc zde prožít   /   tvář měsíce pozorují, jak ustupuje   /   každý den slábne, ohlíží se   /   čas měří, zastavit se nedá

na ostrohu severním   /   dvě mladé ženy spolu   /   dívčí smích jejich u nohou jim leží   /   dnes v noci vstanou, opustí ho   /   dvě ženy, jež hlasem Vlka dospěly   /   slova poslouchají

o nocích tance měsíčního   /   kdy noc, jež život dává, jež život bere   /   vlasy má nesepnuté   /   a její zpěv v tanci rozpuštěný   /   není k zastavení   /   o dnech mladých, ve zlatě zakletých   /   kdy prudká vůně lesních květin   /   sloupy a klenbu tvoří   /   kdy na zádech se leží   /   a milostné travin vábení   /   duši pohlcuje   /   o běhu marnivém, když za kořistí se běží   /   když družina loví, neviděná   /   a slova ostrá a zuby bílé    /   Lesem se nesou   /   a kdo jim neuhne, rána nedožije   /   sedmou noc Vlka poslouchají   /   Eliška, Alžběta, sestry Krocanovy   /   ve dne sní a v noci se probouzí   /   dcery knížecí

u okna se skly barevnými   /   co na nich matka děti své kojí   /   Eliška sedí, do dálky se dívá   /   princezna z domu Krocanova   /   nic nevidí

Vlku, ach Vlku, tiše říká   /   noc je daleko, já snad nedočkám se   /   hlasu tvého, co pod břicho mi sednul   /   a vše, co ve mně spalo, rázem vzbudil   /   a rukou tvých, co ač se mě nedotknuly   /   spálená místa na kůži mé nechávají   /   a očí, co nemají barvu   /   ale ohněm hoří a kámen lámou   /   slunce, ach kruté na obloze   /   k západu nespěchá, snad nehýbe se   /   co dělat mám, abych noc přivedla   /   do domu našeho   /   a k nohou tvým mohla tak usednout   /   jako po deset nocí já dělala jsem

v zahradě za hradbami hradu skryté   /   o strom opřená, o kůru drsnou   /   dlaně rozedřené, krev stromu do nich proudí   /   Alžběta stojí, oči zavřené   /   princezna z domu Krocanova   /   nic nevidí

rty ke kůži stromu přitisklé   /   ústa otevřená   /   Vlku, ach Vlku, tiše šeptá   /   ty do duše mé jsi vstoupil   /   a vyhnat se nedáš   /   vyslanec Lesa, jeho divokosti   /   území nové získal jsi

ach   /   ať ruce tvé mé tělo   /   jako pochodeň sevřou   /   a já budu hořet a do tmy svítit   /   a nezhasnu   /   ať zuby tvé bílé srdce mé zhltnou   /   však jen tobě už patří   /   když na skále stojíš   /   nohy jak stěžně lodí pernatých   /   mladému bohu podoben   /   na mě se díváš   /   a zrakem neuhneš

pak přišla noc, když měsíc tvář svou zahodil   /   aby nová mohla mu dorůst   /   a hvězdy, povinností svých zbavené   /   na zem podívat se přišly   /   té noci, Eliška, Alžběta   /   princezny z domu Krocanova   /   tomu, co dětství navěky je zbavil   /   lásku přísahaly

na ostrohu severním, tam měsíce není   /   a Kaira, hvězda Hřeb, na obloze panuje   /   Eliška, Alžběta   /   princezny z domu Krocanova   /   s Vlkem hovoří, za ruce se drží   /   však jedna druhou neslyší

sedí na skále Vlkův syn   /   a světlo hvězdy severní   /   tělem mu prostupuje   /   je zde a není   /   s Eliškou, Alžbětou, z domu královského   /   hovoří   /   a dole na dně, kde nic není   /   červená krev do listů okvětních   /   tiše se stáčí

té noci, kdy měsíční tvář   /   plností svou jezero chladné připomene   /   té noci, Eliško   /   Vlk jazykem dvojím říká   /   na hradbách mě čekej, v šaty bílé oděná   /   a svému osudu břemena    /   do cesty nehaž

té noci, Alžběto   /   kdy po zemi chodí ten, co jindy nesmí   /   Vlk jazykem dvojím říká   /   té noci z domu otce svého odejdi   /   po mostě z těžkého dřeva   /   k Řece sestup, až dech její tebou prolne   /   tam počkej na toho   /   kdo osud tvůj naplní