Krocan I.6

Kniha I. – Pilpin

6. Střetnutí    /    Návrat

 a tak začali bojovat   /   a v ten čas   /   slunce naposledy na zem sestoupilo   /   a měsíc k němu přidružil se   /   aby boj ten zblízka sledovali   /   co dosud nebyl   /   a již nebude

a vojska Utanova je obstoupila   /   a ti kdo v pevnosti zbyli   /   na hradby strmé vystoupili   /   a všichni tak bez pohnutí   /   dívali se

a Krocan, smrtí probodený   /   stále žil   /   neboť smrt, vznešená ach paní plavovlasá   /   s očima zelenýma   /   mezi všemi stála   /   a na své počínání   /   zapomněla

tak třináct hodin bili se   /   Modrý jazyk a Černá jehla   /   a Rudý stín neúnavný   /   třináct hodin se Grendel bránil   /   útokům zuřivým a bezohledným   /   a čekal   /   a když třináct hodin uplynulo   /   a ta čtrnáctá již nakročila   /   Grendel stranou poodstoupil   /   a to co v něm lidské zůstalo   /   dal vlčím zubům napospas

a pak nebyl nikde ale všude   /   a žádný ho neviděl a jako hora se tyčil   /   a němý byl a jeho křik   /   srdce naplňoval

pak jeden úder strašlivý   /   vedl proti Ničiteli   /   a Modrý jazyk jeho tělem prošel   /   aby na druhé straně   /   červenou krví zalesknul se   /   slunečným světlem se rozhořel   /   a stříbrné světlo Měsíce   /   pak do rudé krve   /   Slovo vepsalo

potom Grendel paži zvedl   /   a Utana Ničitel, zbraní probodený   /   na meči zvolna otáčel se   /   a Hvězda Hřeb,   /   co na noční obloze stojí a nehýbe se   /   světlem jasným rozhořela se   /   a vojsko Utanovo   /   mlčky a tiše řadilo se   /   aby na druhou stranu světa   /   kde nikdo nebyl za života svého   /   kam slunce nedosáhne a měsíc nedosvítí   /   kde hvězdy slepnou a černý vítr syčí   /   navždy odešlo

a hle   /   u lože Krocanova   /   z žuly kamenné, co na ní spočinout se nedá   /   stojí v hlavách tři jeho druzi věrní   /   a tiše čekají   /   až se k nim vrátí ten   /   co Ničitele zabil

a hle   /   poslední lidé, poslední živí   /   co na této straně světa   /   vzduch černý dýchají   /   a pod nimi kníže mrtvý   /   ruce sepjaté, čeká   /   až ten, kdo lidské podstaty pozbyl   /   meč jeho domu na mrtvé tělo položí

pak ti, co nezemřeli   /   zvednou tělo Krocanovo   /   a pochodem usilovným,   /   co odpočinku nezná   /   a na životě žádného   /   šetřit nebude   /   zpět k Řece se vydají

a hle   /   ten, který přichází   /   je zde   /   a k mrtvému přistupuje

co mu povíš,   /   ach, co jen mu povíš,   /   princi Pilpine   /   z rodu Krocanů ?

 Návrat

Mlčky stál Vlk u těla Krocanova   /   dlouze s ním hovořil, a beze slov   /   a tři poslední, co zde nezemřeli   /   Rebban, Teze a Sebasté   /   o jejichž činech jinde se zpívá   /   u jeho hlavy tiše stáli   /   a nehýbali se

pak zvedl Grendel hlavu svoji   /   co podobu lidskou nemá, ale vlčí   /   když bytostí stal se po boji   /   co mezi světy stojí, rozkročená   /   a zákony lidskými neřídí se   /   pak zvedl Grendel hlavu svoji   /   a k těmto třem    /   takto promluvil

meč, co jméno Modrý jazyk nese   /   břeh Řeky opustil   /   Krocan ho nepustí, vzít mu jej nelze   /   dům rodu knížecího tak základy pozbyl   /   a na jednu stranu váhy se sklání   /   a jenom vy, co nezemřeli jste   /   misku druhou naplnit můžete   /   tedy lože ponosné, z dřeva habrového   /   co jeden táhnout může, uděláte   /   a jeden před ním a druhý vzadu   /   zbraně připravené, mlčky jděte

a ti tři, co zde nezemřeli   /   Rebban, Teze a Sebasté   /   o jejichž činech jinde se zpívá   /   spolu radili se a s Vlkem nemluvili

pak řekl Rebban, jeden ze tří :

kterak je nám, co zbyli jsme zde, nezemřelí   /   cestu zpáteční dokončit ?   /   jak Lesem černým projdeme   /   co smrtí ohnivou naplněn je   /   jak jezero modré, po stranách zelené   /   překonáme   /   a kraj tvora dravého, jejž kníže smrtí probodnul   /   co osídlena je krutými, a projít se nedá   /   jak přejdeme ?

usmál se Vlk, zuby obnažené   /   vlčím smíchem, co lidský nebyl :   /   k Lesu černému dojít musíte   /   a pak   /   až na břeh jeho dorazíte   /   s myslí otevřenou, zbraně obnažené   /   do něj vstupte

pak se Vlk obrátil   /   do slov posledních zahalený   /   s oblohou splynul, do země vstoupil   /   a krokem lehkým, smrtí doprovázen   /   odešel   /   a jen stopa červená   /   jako kapka krve, po nebi stékající   /   po něm zůstala

a tak tedy   /   Rebban, Teze a Sebasté   /   o jejichž činech jinde se zpívá   /   tak, jak měli učinit   /   udělali   /   dva stromy habrové na zem setli   /   a lože ponosné tak zhotovili   /   a mrtvý kníže na něm leží   /   a meč, co jméno Modrý jazyk nese   /   v rukách studených pevně svírá

tři dny k Lesu se vrací   /   u lože ponosného střídají se   /   Rebban, Teze a Sebasté   /   o jejichž činech jinde se zpívá   /   jeden druhého brání   /   a toho, kdo napadne je   /   zabijí

čtvrtý den   /   břeh Lesa černého u nohou jim leží   /   hladina nehybná, temně zelená   /   světlo polyká, tiše ach mlčky   /   a Les stojí, čeká    /   a nehýbe se

na sebe tedy krátce pohlédnou   /   mysl otevřenou, do Lesa vstoupí

tři kroky učiní, tři a ne více   /   ohlédnou se, a cesty zpět není   /   tak jako dřív, oči ohnivé   /   kolem nich, jedno po druhém   /   zvolna zažínají se

lože ponosné na zem položili   /   a mrtvý kníže dál na něm leží   /   a meč, co jméno Modrý jazyk nese   /   ve svých rukou, na hrudi nehybné, stále drží

zbraně své sklonili, zády k sobě   /   kruhem očí hořících obklopeni   /   čekali, unaveni vším a světem   /   Rebban, Teze a Sebasté   /   o jejichž činech jinde se zpívá   /   bojovat nechtěli

pak moře ohnivé rozpadlo se   /   a Stín, co znovu v jeho středu zrodil se   /   po jejich zákonu, co odevždy platí   /   se přiblížil   /   aby kořist svou ještě živou spatřil    /   a dech její slyšel

ale pak    /   stín Stínu temnější lehce k zemi dopadá   /   do srdce kruhu, co světla obkružují   /   zápasit nemusí - nelze mu vzdorovat   /   a potom jen   /   bytost temná tiše čeká   /   až krev, zvolna k zemi stékající   /   si život Stínu sebou odnese

pak řekl Rebban, jeden ze tří :   /   jsi to ty Vlku, příteli   /   co mezi námi žil jsi a zpíval   /   život lidský vedl jsi, obtěžkaný   /   a to, co nést musíme, jsi s námi nesl    /   po cestě, kterou nelze opustit ?

a tichý hlas mu odpověděl :   /   jsem to já, Rebbane   /   příteli života ztraceného   /   to já s tebou zpíval, a to, co ty, nesl   /   však cestu, co nelze opustit   /   já opustil   /   a naposled s tebou hovořím

Les je můj, patří mi   /   já dnes si ho vzal, a nepustím ho   /   zde nikdo vám život nevezme   /   však Les pro vás již konce nemá   /   neboť co nezačíná, to nekončí   /   a pokud chcete donést domů to, co máte   /   cestu z něj sami nalézt musíte

pak vše, co bylo, nebylo   /   a kolem jen stromy tiché   /   temně zelenou řečí   /   o nebi nad sebou, co vidět není   /   tiše hovořily

řekl tedy Rebban, jeden ze tří :   /   směr neznáme, vpřed tedy půjdeme    /   dokud možné to bude   /   pak, až síly nás opustí   /   zastavíme   /   kolem krále mrtvého usedneme   /   a na smrt počkáme

a tak jdou, mlčky, nohy těžké   /   a lože ponosné za sebou vlekou   /   zbraně na zádech, oči k zemi přibité   /   nemluví, u krále mrtvého   /   po řadě střídají se   /   Rebban, Teze a Sebasté

čtvrtý den   /   Jelen zelenooký před nimi stojí   /   horký dech jeho   /   na zbraních lesklých se sráží   /   na ně se dívá, nehýbe se   /   každého osloví,    /   ke každému hovoří,   /   každého se ptá :

zabiješ mne Rebbane ?   /   ach, zda mé krve napiješ se, Teze velkolepý?   /   a mého masa    /   mého masa se nasytíš, Sebasté spanilý?   /   co Řeku jste opustili, smrt vás následuje   /   zelené oči má, tak jako já   /   vás si nevybrala,    /   jméno vaše neřekla   /   až jsem jste došli,   /   hladoví   /   zabijete mne, ach Rebbane, Teze, Sebasté ?

tak stáli spolu a listy zelené   /   nad nimi dlaně rozprostřely   /   a prsty třepotavé   /   lehkou nad nimi řečí hovoří

pak řekl Rebban, jeden ze tří   /   jazykem těžkým, plným krve černé :   /   nezabijeme tě, pane očí zelených   /   co před námi stojíš   /   a o smrti hladové hovoříš   /   nezabijeme tě, pane očí zelených   /   však zabij ty nás

tiše se usmál Jelen lunobílý   /   a v očích třpytivých Les se zrcadlil   /   a oni v nich četli a všemu rozuměli   /   usmál tiše se Jelen lunobílý   /   a světlo hvězdy severní   /   si k jeho nohám klidně kleklo   /   zvolna se otočil pán očí zelených   /   a dech horký všude kolem splýval   /   a k nebi stoupal a tam proměnil se

pak za ním se vydali   /   tři kroky učinili, tři a ne více   /   a stromy temně zelené   /   zůstaly stát   /   a vlny Lesa je na louku vyplavily   /   jako loď rozlomenou   /   a tam je zanechaly

a hle   /   Řeka před nimi se vine   /   Řeka, kterou kdysi jízda opustila   /   když král ji vedl,    /   co teď mrtvý, na loži ponosném,    /   meč svůj svírá   /   prudce se ohlédli   /   a louka za nimi na zádech leží   /   a slunci horkému slastně podléhá   /   a žádný Les nikde není   /   a nikdy nebyl

jsi tedy doma   /   králi Pilpine   /   z rodu Krocanů   /   jsi tedy doma   /   vítej