Kniha I - Pilpin
4.Cesta - 2
letí střela ostřená, vln se dotýká / nízko nad hladinou, za obzor mizí / a vidět ji není / mlčí mužové Krocanovi, nehýbou se / veslice rychlá, vesla zvednutá / stojí, hladinu nečeří
pak nad obzorem záblesk objeví se / když slunce hrot ostřený uchopí / jak střela zpět letí, rovná, napnutá / kolem veslice přehnala se / před přídí ostře zahnula / a na okamžik nepatrný / zastavila se
prudce se otáčí, bíle oděná / žena, co na lodici zdobené / stojí a čeká / a na střelu ostřenou, nadechla se / upřeně hledí
leží ve vzduchu střela Grendelova / tělo hlazené, nehýbe se / hrot lesklý, co slunce třpytem opatřilo / jen lehce chvěje se
zakřičela bytost podivná / co před chvílí ženou byla / ječivý ryk do hlubin řevu hlubokého / propadl se / ztratila tvář lidskou, černým vlasem zkrášlenou / za kterou veslice směr plavby otáčely / a pohled na ní, křičící / příjemný nebyl
zachvěla se střela ostřená / divoce trhla sebou, vpřed vyřítila se / a srdce bytosti podivné / té, co před chvílí ženou byla / rozervala
vzedmula se hladina zelená / a sloup silný, tělo svalnaté / k nebi se řítí / a tam, na vrcholku, polykají / naprázdno ústa hladová
opřeli se do vesel muži stateční / řečí nedbají, rytmus drží / když vesly těžkými / hladinu zelenou bijí / vysoko nad nimi, zmítá se / ten jehož ústa hladová / právě oči a rozum ztratila / a řev hluboký / kolísá a nářku podobá se / vysoké vlny vzdouvá
letí veslice rychlá, sokolu podobná / hle, vesla těžká vodou nasáklá / rozmáchlou píseň zpívají / a ptáci jezerní se slétají / aby závod ten zblízka shlédli / zda ústa hladová veslici zavalí / či zda muži Krocanovi / břehu dosáhnou
pět úderů vesel těžkých / k cíli zbývá / a ústa hladová kymácí se / aby do vody zelené, po stranách modré / navěky zřítila se
na břehu jezera přistáli / veslici rychlou z vody vytahují / na pevnou zem, ach na pevnou zem / a bílý písek jejich nohy obkresluje
pak na břehu seřadili se / k ohni nesednou si, spěchají / černý les na druhé straně hory / rozkročil se / a čeká / až překročí lesa toho kořen / temný a zkroucený, v zemi zaťatý / co z cesty svede je / aby v něm zemřeli
kudy / kudy však tímto lesem / družina Krocanova projít má / cesty v něm není / světlo v něm není / a slunce nad ním / pryč do krajů přívětivých / rychle pospíchá
tak řekli Grendelovi / ty jsi Vlk a v lese, jako je tento / jsi se zrodil / kořist jsi štval / zuby bílé, ztěžklé krví / a lehký smích / lehký smích tě doprovázel / do lesa první tedy vejdi / my pak za tebou, zbraně připravené / mezi stromy vkročíme
usmál se Grendel / zuby obnažené / neřekl nic, ale mlčel / zelené přítmí pozoroval / a pak řekl, neřekl / tichým hlasem promluvil : / les je plný, čeká nás / jeho oči vidím, dech jeho slyším / kdo z nás živý / z něj vyjde / jistě věřit tomu nebude
do lesa vstoupili / cestami neviděnými,Vlkem vedeni / do jeho těla se tiše nořili / a všude kolem zelená tma houstla / a v temnotě této / jedno po druhém / se ohnivé oči rozsvěcely / ach, oči ohnivé / kolem nich stály, hladové, lačné / a nehnuly se
a když pak stromy nehybné / jim cestu zpět zahradily / bytosti lesa / tmavé a zelené / s křikem nelítostným / se na družinu vrhly
v kruh se seskupili / zády k sobě, zbraně tasené / rameno k rameni tisklo se / tak, jak secvičeni byli / a krev obou ras / ústa lesní plnila
očí bezpočet, očí ohnivých / kolem družiny chrabré / neubývalo / a les, jako pěst sevřená / pustit je nehodlal / ale pohltit, pozřít a zardousit / chystal se všechny
a tehdy kníže / co v kruhu mezi všemi stál / v záplavě ohnivé stín spatřil / a ten stín živý byl a všemu vládl / jako duše šelmy, co stahy srdce krutého / při boji řídí
opustil Krocan kruh ochranný / a Modrý jazyk jeho cestu / zářivou smrští klestil / a černá brázda v moři očí ohnivých / k stínu tomuto / cestu značila
nad deseti z oněch bytostí / stín rozkročen byl / jejich pažemi vládnul / a skrze ně mu celé pokolení / lesa temných lidí patřilo
deset zbraní prince obklopilo / deset mečů ze všech stran / doráží / a k jeho srdci si cestu razí / a ranami krvavými / jeho tělo pokrývá
však jednoho po druhém / z těch, co stínu život dávají / jednoho po druhém / princ zabíjí / Modrý jazyk plamenem šlehá / posel smrti neúnavný / krev nepřátel pije
a když poslední z oněch deseti / k zemi padl, hrob svůj hledaje / poklekl kníže na zem krví vlhkou / rány otevřené, pleť sinalou / a poslední úder / co na druhý břeh světa pošle ho / poslední tak úder čekal / však nebylo již nikoho / kdo by jej zasadil : / zmizelo moře rudých očí / co kruh těch statečných / krutě svíralo / země jej vpila, les pohltil / neboť ten, co mu vládl / již nebyl
mrtvé své / zde nenecháme / poručil Grendel / les je hladový, pozře je / a jejich hroby / neměl by kdo oslavovat
a když pak po boji / mrtvými svými obtěžkáni / z lesa vyšli / a v zemi Utanově ocitli se / místo hledali / kde by opevnit se mohli / neboť bubny, bubny křičely / a nad krajinou zněly / a sbory Ničitele / jim vstříc spěchaly
a pak na vrcholu kopce / o skálu opřenou / pevnost spatřili / co kdysi ti, co zem tato jim patřila / na ochranu sobě zbudovali / než piják krve / co o duši světa usiluje / rody jejich z knihy živých / navěky vymazal
tam kníže raněný / mezi dvěma světy rozkročený / jim kázal zastavit / a Vlka si k sobě vyžádal, aby s ním promluvil / než na konec cesty / všichni dojdou
