Krocan I.3

Kniha I - Pilpin

3. Cesta - 1

Vyjíždí král, ach, vyjíždí král   /   těžká jízda, těžká, zbrojí se leskne   /   chocholy rudé, chocholy pyšné   /   na hlavách koní ve větru vlají

opouští Řeku družina mocná   /   brodem mělkým odcházejí   /   naposled na všechny, co na břehu stojí   /   ohlížejí se

poslední záblesk kovu lesklého   /   nad obzorem zatančil   /   když zbroj lesklá se sluncem hovořila   /   a pak nikdo, co na břehu řeky stál   /   již muže Krocanovi nespatřil

čtrnáctkrát hořel oheň strážný   /   co noci osvětloval a nebe hvězdnaté   /   čtrnáctkrát řadili se ráno   /   muži Krocanovi   /   podle místa a schopností   /   aby pak oheň rozmetali   /   a zbytečně nikde se nezdrželi

a potom   /   tam na hranici světa   /   s koní sesedli, co bez únavy, hlavy skloněné   /   cestou strmou je nesli   /   a na loukách zelených, barevného horlení plných   /   je volné zanechali

ze zbroje lesklé, ornamenty zdobené   /   co zlatým vkládáním slunce překonává   /   a o slávě rodové pyšně hovoří   /   všichni vystoupili   /   a pod stromem, jež hranici prastarou   /   kořeny svými podplouvá   /   ji položili   /   aby tam jako květy zlaté, mladou rukou trhané   /   tiše ležela

neboť dál bylo nutno   /   jen sebe sama nasadit   /   je sebe sama, paže napnuté   /   zbraně na zádech   /   vydali se vpřed   /   a trsy rudých jeřabin   /   na cestě větrem pohozené   /   jim naposled domov připomněly

tři dny pochodu usilovného   /   ještě tři strážné ohně nocí zaplály   /   družina Krocanova vpřed bere se   /   a hle, tam na skále vysoké   /   co nebe vyzývá, strmí se, hřmí   /   a není k prostoupení   /   na skále, do hluboké země zaražené   /   co kořeny mezi dvěma světy má   /   sídlo dravého tvora leží

zelený křik jeho křídel se krajem nese   /   a zuby dvěmi řadami mu v tlamě stojí   /   cestu, co jako smyčka smrtící   /   kolem paty skály vine se   /   dnem i nocí sleduje

tak družinu Krocanovu spatřil   /   a křikem hrdelním ji přivítal   /   a jediným vzmachem křídel zelených   /   slunce zastínil   /   aby jako kámen z nebe shozený   /   se k zemi řítil   /   dolů, pařáty rozevřené   /   k hostině sobě přichystal

strnuli úžasem, překvapením   /   muži, co bojem rostli, neúnavní   /   nehnutě stáli, dívali se   /   ale strach, co duši poutá   /   mezi nimi nebyl

a křídla zelená roztáhla se   /   aby let střemhlavý zabrzdila   /   tvora strašlivého, co z nebe se řítí   /   a oči hladové se rozhlížejí   /   zubům bílým   /   hostinu aby přichystaly

těžce dosedl, krutý a divoký   /   a prach zvířený vysoko vystoupil   /   bije drak ranami strašlivými   /   zemi pod sebou   /   pařáty zčernalými půdu rozrývá   /   však žádného nenašel   /   koho by roztrhal   /   jen stíny míhají se pod břichem zeleným   /   neslyšné, rychlé, nejsou k zastižení   /   a jeden každý z nich   /   ostrou ránu mečem blyštivým   /   jemu zasadí

pak najednou   /   prostřed cesty, draku tváří v tvář   /   Krocan stojí, nepohne se   /   ale čeká   /   až dračí pohled k němu se stočí

vyřítil se drak bez rozmyslu   /   zuby bílé letí princi vstříc   /   a rudé peklo se otevírá   /   by ho pohltilo

však uskočil princ stranou   /   před útokem tlamy ohnivé   /   na hlavu zelenou skokem jediným se dostal   /   a úderem mocným draku oko odebral   /   a druhé vzápětí, oslepil ho

zařval drak, očí zbavený   /   hlavu vysoko vztyčil, bolesti plný   /   a po krku šupinatém, blesku podoben   /   sjel kníže dolů   /   a pod břichem zeleným, kde černé srdce bije   /   a krev tvora divokého zuřivostí napájí   /   ocitnul se

vzepjal se meč domu Krocanova   /   co jméno Modrý jazyk nese   /   divoce smýknul sebou, horký touhou   /   a do těla zeleného, tam kde srdce bije   /   až po jílec ponořil se

jako hrom poražený   /   padnul drak, co rovného sobě neměl   /   jako hora zelená, co do propasti se řítí   /   vodou podemleta   /   a ozvěna pádu velikého   /   nad krajinou užaslou   /   mnoho dní stála

obešli tělo zelené   /   a na stranu půlnoční vydali se   /   aby odpočinku po boji   /   sobě nedopřáli

hoří strážné ohně v krajině neznámé   /   kde družina Krocanova táborem leží   /   v řadách sevřených, ve dne seřazeni   /   kde každý místo má a úkol   /   vpřed   /   k jezeru zelenému postupují   /   a když napadeni jsou   /   neslitují se

jezero zelené, po stranách modré   /   od kraje ke kraji rozkládá se   /   tam   /   kde hora s horou ruku v ruce stojí   /   a daleko dopředu naklání se   /   jezero zelené, spí   /   plné vody ledové a silných rukou   /   jež vše živé ke dnu stáhnou   /   a tam navěky ponechají   /   aby již nikdy   /   vzduch a slunce nepilo

tam veslici sobě přitesali   /   z kmenů borových, na hrubo sečených   /   veslici rychlou, všech ozdob slavnostních   /   i ornamentů prostou   /   jen na přídi, oči ohnivé   /   s dechem zatajeným, zuby obnažené   /   dračí hlava, znak národů nezkrotných   /   upřeně vstříc osudu svému   /   dívala se

letí veslice jasná, sokolu podobná   /   po hladině hladké   /   co zelená byla, však po stranách modrá   /   družina Krocanova u vesel sedí   /   a není, není, kdo by ji zastavil

ale přece jen, lehká a třpytivá   /   na levém boku, lodice spanilá   /   objevila se   /   rukou štíhlou mává, prostovlasá   /   s čelenkou zlatou, žena stojí   /   a družině Krocanově kyne   /   a zdraví jí

vesla vzhůru ponechali   /   klouže veslice po vlnách, nepluje   /   paže štíhlé podél těla, čeká   /   žena neznámá   /   ale dole, dole pod hladinou   /   ústa hladová    /   se otevírají

přešel Vlk na příď, zamračený   /   bíle oděnou ženu pozoroval   /   jak blíží se   /   a přes vody zelené   /   na ně se usmívá

a dole pod hladinou cosi velkého vstává   /   a probouzí se   /   vidět a slyšet ničeho není   /   muži Krocanovi, veselí   /   na ženu bílou žerty volají   /   ale ústa hladová   /   k hladině se blíží

vzal Vlk šíp do dlaní   /   rukou ostřený, jelení kůží hlazený   /   a luk ze stromu mladého   /   uchopil   /   a ostatním ukázal

vesla do vody zaražte, řekl jim   /   ať veslice stojí, nespěchejte   /   ta co na lodici bílé stojí   /   a rukou útlou, barevným šperkem krášlenou   /   vám kyne a zdraví vás   /   není člověk   /   a do záhuby, kde ústa hladová   /   v zelené vodě čekají   /   žene vás

nevěří žádný z družiny mocné   /   rukama mávají, křičí   /   kolem Vlka krouží, volají   /   a z omylu zlého viní ho   /   však kníže gestem je umlčel   /   a Vlka tiše požádal   /   aby slova svá doložil

nasadil Grendel šíp hlazený   /   do luku štíhlého, z dřeva habrového   /   co tětivu rudou má a zdobení   /   na záď lodi přešel, nemluvil   /   ale řekl :   /   toto je střela ostřená   /   co jelení kůží tělo hlazené má   /   cílit ji netřeba   /   sama najde krev srdce zkaženého   /   co úklady strojí, a záhubu   /   lidem bezelstným chystá

a ruka Vlkova tětivu napnula   /   ta chvěje se, zpívá, sluncem zalitá   /   a paže je pevná, z kamene   /   však nemíří –   /   tam, odkud vypluli   /   se otáčí a střelu vypouští