42. O zastupitelce Libuši

Toto je příběh vznešených občanů Lesní republiky z doby, kdy byla Lesní republika zachvácena nelítostným bojem, který pak následující generace nazvaly Válkou dvou růží, Modré a Oranžové. V tomto textu uvádíme další s cyklu proslulých pověstí o kmeni Zastupitelů, které se v Lesní republice šířily ústním podáním, až byly nakonec omylem zaznamenány při sérii výslechů na finančním úřadě a policii při rozbíjení legendární zločinecké skupiny Oldřich. Tato pověst pojednává o krásné a moudré kněžně Libuši, stejně jako o mytickém vládci tohoto kmene, z jehož sémě vyšli všichni předsedové Sněmovny. Jeho jméno bylo Přemysl Krytinář.

Bylo to v dobách, kdy zemřel veliký vojvoda Krk, dosavadní vládce kmene. Jeho jméno bylo dílem odvozeno od jeho vůdcovských schopností a dílem od jeho pozoruhodných projevů při slavnostních hostinách. Krk měl tři dcery, jedna z nich se tedy musela ujmout vlády nad kmenem. První z dcer, Kazi, se však odstěhovala do zahraničí za slavným silákem Bivojem, který tam žil v partnerském svazku s homosexuálním kancem Manfredem. Druhá dcera Teta se pak zamknula ve své komůrce, kde se pomocí bylin a kouzelných lektvarů snažila zbavit své gigantické zadnice, po které dostala své jméno. Zbyla tedy nejmladší, Libuše (původně Li-buše, podle jejího oblíbeného čínského jídla, jak jsme již psali).

Libuše byla proslulá svojí krásou a moudrostí. Lid jí nazýval vědmou, protože mimo jiné dokázala rozlišit slova "Ano" a "Ne", pokud byla napsána na papírku tiskacími písmeny. To žádný ze zastupitelů nedokázal. Proslavila se i svými věšteckými vidinami, jež ji přepadaly vždy ve čtvrtek a ve kterých pokaždé viděla nějaký veliký předmět. Každý týden se tedy Sněmovnou ozývaly výkřiky "vidím boty veliké", "vidím břicho veliké", nebo "vidím město veliké". Její popularita byla obrovská, nic tedy nebránilo, aby nastoupila po svém otci na předsednický stolec.

Zastupitelům nastaly zlaté časy. Předsedkyně Libuše vládla moudře a spravedlivě, neukrývala se na záchodě, nebrala provize a svoje hlasovací tlačítka neměla umaštěná od másla. Zastupitelky pod její vládou požívaly veliké vážnosti, sedávaly v předních lavicích a mohly chodit i na pánský záchod. Pak však přišel hrozivý konflikt. Na Libuši se obrátili dva bratři, Hrubeš a Šťáhlav, aby je rozsoudila ve sporu o majetek po otci. Dědictví tvořily tři kusy stavebnice Merkur. Hrubeš požadoval všechny, Šťáhlav se chtěl dohodnout. Libuše se přiklonila na jeho stranu, každému přidělila jeden díl, o třetí se měli utkat v páce. Hrubeše to rozzuřilo k nepříčetnosti, divoce běhal kolem řečnického pultíku a neartikulovaně křičel "dlouhé vlasy, krátký rozum" a "běda mužům, kterým předsedá žena".

Libuši to zarmoutilo, nedala však na sobě nic znát. Druhý den však předstoupila před zastupitele a takto k nim promluvila:

"Svobody si vážit neumíte. Poznala jsem to i zkusila. Z vnuknutí bohů jsem oznámila, že již vám nebudu vládnouti, protože ve svém srdci žádáte si vladaře muže. Toužíte po vojvodovi, jenž bude brát vaše syny a vaše dcery ke svým službám a také ze skotu vašeho i koní vezme nejlepší dle libosti. Sloužit chcete, jak jste nesloužili, a daň dávat po popelici, kuně a pláténku, až vám bude teskno i hořko. Ale mně je to jedno."

A potom Libuše vylezla na parlamentní lavici, svlékla si oděv a stála tam jen v bělostném rouše, s vínkem kol čela. A vztáhla ruce proti nim a takto vzrušeně hovořila:

"Hle, hluboko v této budově, v suterénu a níž, za kancelářemi Lemuzy, Bělina a Stadice, leží oulehle na dél i na šíř sto dvacet kroků, oulehle divná, leží uprostřed mezi tolika místnostmi, a přece k žádné nenáleží. Tam sedí váš vojvoda a diskutuje se dvěma voly. Jeden vůl má hlavu bílou, druhý jest od čela po hřbetě bílý a má nohy bílé. Nebo skoro bílé. Nyní vezměte sukni a plášť i převlaky, jak se na knížete sluší, jděte a vyřiďte muži vzkázání od národa a ode mne, a přiveďte sobě vojvodu a mně manžela. Voly tam zanechte a řeč s nimi nezapřádejte.“

 Když pak ustanoveni byli zastupitelé znamenití, kteří by muži ze sklepa přednesli, na čem zůstal lid a kněžna, promluvila k nim Libuše:

 „Cesty hledat nebudete, aniž se ptát. Můj asistent vás povede; za tím jít neváhejte. Ten vás dovede a zpátky přivede pravou cestou. Před kterým on člověkem se zastaví a zařehce, ten jest, o kterém jsem mluvila. Tu mně teprve uvěříte, když svého vojvodu na železném stole jíst uzříte.“

 Jak Libuše pokynula, vyveden její asistent. Byl širokého krku, z hlavy jeho hustě splývala dlouhá hříva. Měl kosmatou kůži a široké prsosiny leskly se mu bronzovými kotouči a puklami. Jak mu na záda naložili sukni, plášť a převlaky, vykročil a zastupitelské poselstvo vydalo se za ním na cestu.

 Letopisec Lesní republiky