Úspory jsou víc než okamžitá spotřeba. O spotřebě na dluh nemluvě!

Jak by měla vypadat Česká republika za deset let? To je klíčová otázka, která nás v ODS vedla k zahájení prací na dokumentu VIZE 2020. Desetiletý výhled je přínosný proto, že se dívá dál, než umožňuje realita čtyřletých volebních období, a současně se dívá do doby, která ještě není úplně mimo naši představivost a o níž je možné vést vážnou diskusi.

V pondělí 25. ledna jsme měli v Českých Budějovicích veřejnou diskusi k části VIZE 2020, která nese název Moderní veřejné finance. Asi jsme nepřinesli nic nového a převratného, co by zvrátilo nepříznivý trend v českých veřejných rozpočtech - o tom, že to ani nejde, byl ostatně můj předchozí první příspěvek na blog (děkuji všem čtenářům a diskutujícím). Posunuli jsme se ale, hlavně díky úvodnímu vystoupení Mirka Topolánka, výš. Z roviny diskuse o nezbytných opatřeních na výdajové či příjmové straně rozpočtu do roviny spíše filozofické, možná morální, kterou lze popsat jedinou prostou otázkou: Je správná okamžitá spotřeba nebo úspory?

Naše odpověď se nabízí: Úspory jsou víc, než okamžitá spotřeba. Lidé po tisíce let především mysleli na potomky, usilovali o to, aby jim měli co odkázat. Museli tak myslet, protože žili ze svého a věděli, že i jejich děti budou muset žít ze svého, že jim nikdo nic nedá zadarmo.

Rozdávání zadarmo - jinými slovy z toho, co vyprodukoval někdo jiný - se na světě objevilo teprve poměrně nedávno, když se začaly stále více prosazovat různé socialistické myšlenky. Nic proti tomu, aby se společnost postarala o ty, kteří sami nemohou. Tato péče se však léty nadměrně rozšířila i na ty, kteří mohou, ale nechtějí, a na ty, kteří to vlastně ani nepotřebují, ale proč by nebrali! To bohužel vedlo ke všeobecné neodpovědnosti v nakládání s penězi. Proč by lidé šetřili, když stačí natáhnout ruku a mít, co mají ostatní? A proč by stát neplatil, když - jak říkal Vladimír Špidla - zdroje tu jsou? Málo zadlužené České republice přece vždycky někdo půjčí...

A tak jsme v etapě, kdy je staromódní si na věci šetřit, ale kdy je naopak možné si na úvěr pořídit i vánoční dárky nebo dovolenou! Kdy je cílem maximalizace okamžité spotřeby, což vede lidi i celou společnost k falešným iluzím a prací nepodloženým přáním a neoprávněným nárokům, které je možné splnit jen vršením dluhů.

Dluhy se už prakticky berou jako norma. Jedno z takzvaných maastrichtských kritérií, která zemím připravujícím se na přijetí eura stanoví podmínky pro stav ekonomiky a veřejných financí, hovoří o tom, že deficit státního rozpočtu nesmí být větší než 3 procenta hrubého domácího produktu. Tedy že se stát nesmí v jednom roce zadlužit víc, než o 3 procenta ze všech hodnot, které v dané zemi v tom roce vzniknou. A tak se ve většině zemí uvažujících o přístupu k euru nesestavují rozpočty podle toho, aby například v dobách růstu vytvářely rezervy na krizová období, ale aby deficity nebyly větší než ta tři procenta. Ekonom Tomáš Sedláček, člen bývalé Národní ekonomické rady vlády (NERV), na zmíněné konferenci v Českých Budějovicích v pondělí připomněl příklad Slovenska, které v roce 2007 rostlo téměř deseti procenty, přesto vytvořilo dvouprocentní schodek státního rozpočtu, tedy se dále zadlužilo, ale i tak sklidilo potlesk, protože minus 2 procenta je lepší výsledek než minus 3!

Logickým řešením tohoto nesmyslu je navázat deficit státního rozpočtu na pevné číslo, ale na vývoj HDP. Například tak, jak ODS navrhuje ve své fiskální strategii, tedy že deficit může být maximálně o tři procentní body horší než vývoj HDP. Roste-li země o 4 procenta, musí být rozpočet aspoň procento v přebytku. Jsme-li s růstem na nule, je maximální povolený deficit 3 procenta. EU to po nás nechce, ale měli bychom to po sobě chtít sami. Po zdravých veřejných financích přece netoužíme proto, abychom přijali euro, ale protože nezdravé finance nás zavedou ke státnímu bankrotu, který bude bolet mnohem víc, než jakákoli průběžná léčba, kterou lze vymyslet.

Na závěr si dovolím z budějovické konference ocitovat jednu úvahu Mirka Topolánka: „Musíme se vrátit k heslu, že budoucnost je víc, než přítomnost. Nebo se snad chceme do dějin zapsat jako civilizace, která vydělávala více, než kterákoli jiná před ní, více, než kterákoli jiná na planetě, ale byla natolik rozmařilá, že svým dětem odkázala pouze dluhy?"