Náklady na nemilované politiky stát neruinují

Různí lidé, známí i neznámí, čas od času zavzpomínají na někdejší slova Václava Havla o „blbé náladě“ v naší společnosti a vyvozují z nich závěry pro naši nynější realitu. Dopustím se toho též, ale jen proto, abych ukázal, že si někdy náladu kazíme sami.

Inspiraci si k tomu beru ze článku, který minulý týden v pátek vyšel přinejmenším v jihočeských regionálních Denících. Píše se v něm o tom, že Česká národní banka o den dříve snížila odhad růstu českého hrubého domácího produktu z 1,6 na 1,5 procenta pro letošek a ze 3 na 2,8 procenta pro příští rok. Taková čísla ČNB skutečně zveřejnila. Problém je, že článek nesl titulek „Zklamání: Ekonomika neporoste“. O kolik procent by musela ekonomika růst, aby i Deník uznal, že rosteme, a nenaváděl čtenáře ke zklamání?

Na jednu stranu je to banalita, nejspíš zkrat editora, který vymýšlel titulek. Jsem k tomu  shovívaný, i novinář píšící o ekonomice prostě může udělat chybu. Na druhou stranu si ale představuji průměrně nakvašeného Jihočecha, který jen tak listuje novinami a přitom, i když se o ekonomiku zrovna nezajímá, mu ta tři slova přeletí přes oči a utvrdí ho v názoru, že ti nahoře jsou úplně neschopní. To je to, co jsem měl na mysli v úvodu – že si často blbou náladu vyvoláváme sami – a zdaleka ne jen vyvozováním myslných závěrů ze špatných titulků.

Situace je ale zajímavá i z hlediska těch, kteří si článek přečtou celý. Kolik z nich si asi všimne, že se titulek a zbytek textu logicky odporují?

Jsem přesvědčen, že většina lidí vnímá, co se děje, když ekonomika roste: skoro všichni se mají lépe a lépe, zaměstnavatelé v reakci na rostoucí poptávku po zboží  a službách shánějí další a další zaměstnance, zaměstnanci mají peníze na zboží a služby... A stát i při nezměněných sazbách daní – tak nějak automaticky – také vydělává víc.

Když naopak ekonomika klesá, zaměstnavatelé snižují platy nebo rovnou propouštějí, takže lidé mají méně peněz na zboží a služby, ekonomika proto dál klesá... a stát vybírá na daních méně peněz.

Rozsah služeb, které stát svým občanům poskytuje, by se proto měl vyvíjet zhruba podobně jako ekonomika – v růstu by se zvětšil, v krizi zmenšil. To by ale asi občany dlouho nebavilo, protože svůj standard očekávají kdykoli, krize nekrize. A tak by měl rozumný stát v době, kdy díky růstu víc vydělává, vytvářet rezervy, aby mohl plnit všechny své funkce i během krize, kdy na daních nebude vybírat dost.

Politická realita je ale jiná. Když měla ekonomika po roce 2002 šestiprocentní růst, a když dokonce ještě rychleji rostly i příjmy státu, tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka bez mrknutí oka nejen že nešetřil na dobu neodvratitelného budoucího poklesu, ale dokonce zadlužoval zemi. A ještě se tvářil, že to je v pořádku, protože maastrichtská kritéria povolují tři procenta deficitu. Smutné mimochodem je, že se tentýž Bohuslav Sobotka, který se mezitím stal předsedou sociální demokracie, dodnes tváří, že tehdejší dluhy byly v pohodě. Naznačuje tím mnohé o své kompetentnosti k vedení země.

Jeho strana – za přizvukování odborářů opravdových či skrytých například za autoritu České lékařské komory – často říká, že změny by se neměly dít na úkor daňových poplatníků. Problém je v tom, že příjmy státu nikdo jiný, než daňoví poplatníci netvoří. I daně ze zisku výrobců čehokoli koneckonců vznikají z toho, že si jejich zboží koupí daňoví poplatníci.

Oponenti na to řeknou, že by se měla uskromnit vláda, pod čímž si většina lidí představí, že by si vláda a zákonodárci měli snížit platy. Podporuji, že se jejich platy (i můj) solidárně s velkou částí zaměstnanců v zemi snížily, ale počítejme: když si těchto 300 lidí například sníží platy v průměru o 10 tisíc korun, přinese to úsporu 3 milióny měsíčně, neboli 36 milionů ročně. To je kapka v moři ve srovnání s desítkami miliard, které státu chybí.

Náklady na nemilované politiky stát neruinují. Naprostou většinu veřejných výdajů totiž spolknou služby pro veřejnost. Některé by stát možná nakupovat nemusel, některé možná nakupuje příliš draho – tady se kroky politiků samozřejmě promítají. Z každodenní praxe ovšem vím, že oproti minulým letům děláme maximum pro to, abychom jako vláda neutráceli zbytečně. Stejně tak ale praxe ukazuje, že jakýkoli pokus o snížení rozsahu poskytovaných služeb vyvolá vlnu nesouhlasu, ne-li odporu.

V tu chvíli vždy sociální demokraté přicházejí s finálním argumentem, že vlastně žádné úspory ve výdajích nejsou třeba, protože by stačilo zavést progresivní zdanění, tedy zvýšit daně lidem s vysokými příjmy. Neumí už ale odpovědět na otázku, proč – když je to tak jednoduché – mají problémy zvládnout dluhy i v zemích, kde vyšší i progresivní daně mají.

Problém zkrátka není v nízkých příjmech, ale především ve vysokých výdajích.