Nic proti angličtině – ale němčina pro nás nemůže být druhořadá řeč

Konec přechodného období na volný pohyb pracovních sil v sousedních zemích je samozřejmě dobrou zprávou. Neměli bychom však zároveň očekávat, že se v noci ze 30. dubna na 1. května počet našich občanů pracujících v Rakousku a Německu razantně zvýší.

Je nepochybné, že v obou zemích je poptávka po kvalifikovaných pracovnících v řadě oborů, od řemeslníků až po specializované lékaře. Vždyť i přes ne zcela liberalizovaný trh podle statistik pracovalo ke konci roku 2010 například v Rakousku 5484 českých občanů, a to převážně  ve stavebnictví, strojírenství, turistickém ruchu, zdravotnictví, zemědělství, obchodu a administrativě. Slováků je tam, mimochodem, dvakrát tolik.

Německo a Rakousko jako země, které do poslední chvíle využily možnost uplatnit přechodné období na volný pohyb pracovních sil, zkrátka zjistily, že se žádný exodus našich pracovníků na jejich trh práce nekonal a konat nebude. Přesto v zájmu zachovat rovné podmínky na svých pracovních trzích usilují o dodržení minimální mzdové úrovně v dané profesi, popřípadě v daném regionu. Například rakouský parlament 31. března 2011, tedy vlastně na poslední chvíli, schválil návrh zákona proti mzdovému a sociálnímu dumpingu. Je teď na nás, abychom zákon a prováděcí předpisy prostudovali a zjistili, zda nejsou v souladu s příslušnými směrnicemi EU nebo jdou nad jejich rámec. Ve druhém z případů přijmeme příslušná opatření.

Přechodná období byla původně zavedena ve snaze ochránit pracovní trhy původních zemí EU před levnými pracovníky z východu. Jaká je realita? Jeden poslanec Bundestagu mě před pár dny v Berlíně zaskočil informací, že v západních Čechách pracuje 600 lidí z východního Bavorska, zatímco opačným směrem se za prací vydalo jen 300 lidí. A pokud z měsíc starého oficiálního stanoviska německého ministerstva hospodářství slyšíme, že je důležité, „abychom optimálně využili evropský potenciál odborných sil a odstranili překážky volnému pohybu v Evropě,“ a že „evropská pravidla pro uznávání kvalifikací k povolání musí být jednoduchá, transparentní a přátelská pro uživatele,“ je to jasný signál, že se pohledy na věc za našimi hranicemi významně změnily.

Co z toho pro nás plyne? Na první pohled by se mohlo zdát, že se nejbližší země nejdříve bály, ale nyní se naopak pokusí vysát z našeho trhu kvalifikované pracovníky, kterých máme sami – alespoň v některých oborech – nedostatek. Mohl bych přitom zažertovat, že nám z Německa a Rakouska nic nehrozí, přinejmenším pokud jde o odborníky schopné budovat, udržovat a obsluhovat jaderné elektrárny. Neměli bychom ale věc nazírat takto nacionalisticky. Buďme rádi za každého, kdo projde nějakou delší zkušeností v zahraničí, protože velká většina z nich se nakonec vrátí a přinese na domácí trh své zkušenosti.

Jde o to, jestli je na to připravíme. Jestli i přes liberálnější uznávání kvalifikací bude mít do Rakouska a Německa kdo odejít. Dalo by se ode mne čekat, že na tomto místě posté připomenu naše stagnující technické školství. Pro tentokrát se tomu vyhnu, už proto, že výše zmíněný výčet oborů naznačuje, že tam „za kopečky“ zdaleka netouží jen po technicích. Otázka, kterou si kladu, je totiž jiná: Bude v Rakousku a Německu zájem o pracovníky, kteří mluví pouze anglicky?

Jedna z mnoha věcí, které mi neimponují na našem školství, a jeden z mála návrhů z dílny NERVu, se kterými se ne zcela ztotožňuji, je preference angličtiny jako nejdůležitějšího cizího jazyka v českém vzdělávacím systému. Nic proti angličtině – ale země, která má pět devítin hranic s německy mluvícími zeměmi, nemůže brát němčinu jako druhořadou řeč.

(rozšířená verze komentáře pro časopis Ekonom, který vyšel 28. 4. 2011 s titulkem „Po kom touží firmy za kopečky“)