Obnovitelné zdroje energie jako projev politického romantismu

Asi se nenajde nikdo, kdo by odmítal úvahu, že dostupné zdroje čehokoli musíme využívat maximálně úsporně, efektivně a s co nejmenšími dopady v místě výroby i spotřeby, protože pokud to nebudeme dělat, zdroje spotřebujeme zbytečně brzy, bude nás to stát příliš mnoho peněz a zanedlouho nebudeme mít kde žít. Když si předchozí tvrzení znovu přečteme, nutně v něm musíme najít zkratku, kterou s lehkostí sobě vlastní již někdy hluboko v devadesátých letech vyjádřil Václav Klaus slovy „co je ekonomické, je ekologické“.

Vzbudil tehdy vlnu posměchu lidí, kteří vyznávají zcela jiné, doslova romantické pohledy na problematiku ochrany životního prostředí. Kteří jsou přesvědčení, že oni mají jedinou pravdu a jsou ochotni ji dlouhé roky donquijotsky hlásat a čekat, až budou pochopeni.

U nás doma se jim to příliš nepodařilo – ani ten jediný úspěch zelených ve volbách totiž neměl nic společného s jejich ideologií, ale byl vyvolán potřebou někam odložit protestní hlasy (proto zelení skončili, kdež se v letošních volbách objevily dvě silnější a důvěryhodnější strany s protestním potenciálem).

Ale v Evropě, tam je to něco jiného! V Evropě úředníci hledání třetích cest milují, zvláště když pak na ně mohou přispět nějakými těmi evropskými granty! Myšlenka ekologizace každodenního života totiž byla dána do vínku Evropské unie už při jejím vzniku, a proto je ekologická problematika na úrovni EU jednou z nejvíc propracovaných a členským státům ponechává na jejich svobodné uvážení jen velmi málo prostoru. Proto jsou – doma nikterak zajímaví – čeští Zelení asi nejvíce eurooptimistickou stranou na politické scéně.

Martin Bursík a řada jeho dalších mezinárodních i domácích souputníků jsou političtí romantici, kteří prostě vědí všechno nejlépe. Přesvědčili jistou část veřejnosti a velkou část bruselských byrokratů, že je v pořádku, když se na polích pěstují plodiny, které se pak spálí v autech, anebo když se na nich staví ošklivé ocelové konstrukce, od nichž se táhnou elektrické dráty.

Politický romantismus zastánců obnovitelných zdrojů se pak projevuje především tím, že naprosto nebere v úvahu kategorie jako náklady nebo výnosy, protože se na obláčku své sebestřednosti vznáší vysoko nad nimi. Ekologicky se zkrátka musíme chovat, ať to stojí, co to stojí… (O technických aspektech ani nemluvě, těm už jsem ale něco prostoru věnoval o dva blogy nazpět).

Právě solární panely – resp. jejich očekávaný dopad na ceny elektřiny v příštím roce – jsou přitom názornou ilustrací, kterak politický romantismus zastánců obnovitelných zdrojů energie selhává. Kterak v zájmu „vyšší“ a „lepší“ ekologie utíká před „zpátečnickým“ a „překonaným“ trhem, ale jak je nakonec trhem dohnán a postaven před neřešitelná dilemata.

Myšlenka dotací do solárních panelů kdysi byla dostatečně politicky romantická: „Pojďme dotovat solární panely, jsou tak krásné a třpytivé!“ Kdo z romantiků ovšem mohl při schvalování dotačních programů tušit, že trh zareaguje po svém, tedy že celosvětově zvýšenou poptávku ocení zvýšením výrobních kapacit? A že následný masivní pokles cen změní připravované projekty solárních elektráren vzhledem k nastavení dotací doslova na zlatá vejce?

Když pak dojde na zmíněná dilemata, romantici stojí v koutě a žádné řešení nenabízejí (a to je ještě ani v náznaku nezamýšlím obvinit, že to věděli dopředu a nyní jsou sami na straně majitelů oněch zlatých vajec). Je to zase klasická, neromantická pravo-levá politika, která musí hledat tržně fungující a právně průchodné řešení, a nechat si za ně nadávat ze všech stran.

Platí, co jsem řekl v pondělí při návštěvě Šumperska – chystám se vyvinout buldočí úsilí, aby zdražení elektrické energie v příštím roce bylo menší než o 10 procent. Ale současně nevynechám jedinou příležitost připomenout, že v této kauze nejde o nic jiného, než o důsledky jednoho z pokusů politických romantiků „povýšit se nad ostatní“ a vyzrát nad trhem.