Jestli se má někdo omlouvat za své vládnutí, není to ODS

Původně jsem myslel, že své víkendové psaní budu věnovat setkání předsedy ČSSD Paroubka s vedením Hospodářské komory České republiky. Strana prý podnikům a podnikatelům nezvedne daně a v roce 2018 dosáhne vyrovnaného rozpočtu. Úplně nevím, proč to Jiří Paroubek říká, když za posledních několik týdnů snad stokrát opakoval, že šetřit není třeba a žádný státní bankrot nehrozí.

Parafrázi titulku blogu z minulého týdne – Podnikatelé, pozor na vábení pana Paroubka! – jsem ale musel zahodit, když předseda socialistů v pátek formuloval své podmínky, které podle něj musí ODS splnit, aby ji mohl považovat za seriózního partnera. Zejména tvrzení, že by se ODS měla omluvit za své tříleté vládnutí, je naprosto neuvěřitelný důkaz nepochopení naší reality.

Za tři roky existence vlády vedené ODS se podařilo připravit a schválit celou řadu opatření, která vykročila reformním směrem – směrem, kterým se stejně jednou budeme muset vydat. A čím déle to budeme odkládat, tím více to pak bude bolet…

Předně jsme snížili přímé daně. Socialisté sice tvrdí, že vyšší daně z příjmů nebo ze zisku nikomu nevadí a rozhodně kvůli nim nikdo nebude zatajovat nebo vyvážet své zisky, ale realita je opačná. Nedávno se i našimi médii prohnaly informace o skandálu s ukradenými daty o německých daňových poplatnících a jejich úsporách ve Švýcarsku. Kvůli čemu jinému, než kvůli vysokým by majetní Němci své peníze na Švýcarska převáděli?

Nižší daně v době ekonomického růstu drží podniky doma, v době krize pak na jejich výši vůbec nezáleží – když se firmy dostanou do ztráty nebo se jejich zisky významně sníží, žádné daně neplatí, ať je sazba vysoká nebo nízká. Naproti tomu nepřímé daně, třeba daň z přidané hodnoty, jsou výrazně stabilnější, protože je jimi zpoplatněna naprostá většina podnikatelských činností v zemi. I ty se sice mohou vlivem krize o něco utlumit, ale spoustu zboží a služeb občané koupit musí, krize nekrize. Mimochodem, je to i trend, které budeme prosazovat do budoucna, totiž zmenšení vlivu přímých daní ze zisku a z příjmů občanů, a současně zvýšení významu stabilnějších daní souvisejících se spotřebou.

Dále jsme změnou v nemocenském pojištění – zavedením neplacených prvních tří dnů nemoci – výrazně snížili zneužívání nemocenské. Zavedením poplatků ve zdravotnictví jsme omezili výdaje na jednoduché levné způsoby léčby a získali tak peníze na rozšíření nejnáročnější péče na výrazně vyšší počet pacientů, kteří na ni do té doby nedosáhli. Zavedením limitů na doplatky jsme řadě lidí s těžkým onemocněním snížili výdaje, které dříve museli na svou léčbu každoročně vynaložit. A tak dále.

Že se to nelíbí lidem, kteří byli schopni jít k lékaři a nechat si předepsat paralen, nebo kteří tam šli, aby mohli pár dní zůstat doma a nic nedělat, to je jasné. Že si právě z tyto spoluobčany Jiří Paroubek kupuje billboardovými přísliby zrušením tří neplacených dní a zdravotnických poplatků, je smutné.

Ale ne nečekané. Jestli něco socialisté opravdu umějí, tak rozdávat. Rozdávali osm let, zvyšovali zadlužení i v letech, kdy ekonomika a s ní i rozpočtové příjmy výrazně rostly. Mávali rukou nad úvahami o tom, že je třeba zahájit důchodovou reformu, protože beze změn současného systému stát nebude mít na důchody dnešních třicátníků, možná i čtyřicátníků. Když v roce 2006 o možnost rozdávat přišli, brzdili všemi prostředky reformní snahy. Přesto se ODS podařilo dosáhnout v roce 2008 nejnižšího deficitu státního rozpočtu za posledních 10 let nebýt příchodu největší krize za celou dobu existence ČR, pozitivní trend by pokračoval.

Není pochyby, že šetřit a vytvářet rezervy se mělo začít podstatně dřív. Za vlády sociální demokracie. Proto – když už by se měl někdo voličům za své vládnutí omluvit – byl by to právě Jiří Paroubek a jeho ČSSD.