Zažila jsem už všelijak hrozné vánoce.

Naše máma vždycky od listopadu pekla, smýčila, prala, drhla a sháněla, a potom jí pod stromečkem ruply nervy a udělala scénu. Scény dělávala i v průběhu příprav, natlakovala se a pak upouštěla páru. Jsem přesvědčená, že od sudiček dostanem všichni stejnou porci vzteku, akorát že ve velkém těle se to rozloží, zatímco u prcků se vztek koncentruje a jsou tím pádem třaskavější.

Když jsme se s Martinem vzali, měli jsme první roky všechno zázračné. Vysočanský podnájem bez koupelny, moje mateřská a jeho sociální stýpko, starý moskvič po tátovi, kterému se říkalo bůvol, a především mimino v břiše. A když jsem se vrátila z nákupu s ještě teplým pecnem chleba, nemohla jsem ani uvěřit, jaké máme štěstí.
Vánoce jsme chtěli slavit spolu, bez křiku a pláče. Na Štědrý den jsme objeli příbuzné a kamarády a vyměnili si igelitky, a potom s plným kufrem dárků pospíchali domů. Benzínu jsme kupovali tak málo, že když se rovina naklonila, schoval se do kouta nádrže a bůvol chcípl. Tenkrát se to cestou domů přihodilo na dvou největších křižovatkách, ale pořád to byla spíš sranda. Panikařit jsme začali doma, když se nám nepovedlo otevřít kufr. Museli jsme se vrátit a táta vzal na bůvola sekyru. Nejlepší dárky tenkrát byly od Martinovy babičky: válečné medaile po dědovi, stříbrná tabatěrka, soška prdelatého chlapečka s knihou, ostatní už jsem zapomněla.
Jedny fakt příšerné vánoce jsme měli, když naše holky povyrostly. Babetína vyrobila Ježíškovi podrobný seznam, a když dohořely prskavky, zklamaně komentovala dárky:
„Co je tohle?“ když dostala něco, co nechtěla.
„Jó, to je tohle!“ když našla něco ze seznamu.
Violka nad svými dárečky tiše plakala a Josefína poskakovala kolem:
„Chcete vědět, co se nejmíň líbí mně?“
Musím přiznat, že teď, když jsme všichni dospělí, vánoční atmosféru trochu podléváme. Předloni jsem s Viol i zahulila a bylo to krásný, protože se mi po těle vytvořila ochranná vrstva a vydržela několik hodin, takže jsem ani nevyskakovala z kůže, když Jitka odbíhala od večeře dodělávat dárky.
Letos všechno pěkně odsejpalo, dokud Zděnda nepřivezl mámu. Moc jí to slušelo a byla skvěle naladěná, dopoledne se na ni totiž přijel podívat brácha. Měl prý rok hodně nabitý, od ledna u ní byl potřetí.
Připili jsme si šampaňským, pak snědli rolku s křenem a nalili česnečku. Snad že souznění u stolu panovalo moc velké, zpestřila nám to máma vyprávěním o tom, jak ukrutně to po mně na záchodě smrdí. Usmívali jsme se a odvedli řeč na počasí.
Pak přišel čas řízků obalovaných v kornflejkách a mandlích, a našeho salátu bez majonézy, ze samých zelených věcí, jako jsou okurka, paprika a hrášek. Zdálo se, že se máma soustředí, aby jí řízek nevyskočil z talíře, když vtom najednou vyletěla od stolu a začala prskat. Ať se jí prý okamžitě přestanem posmívat.
„Taky budete jednou starý a nemocný, a to vám nepřeju, aby se k vám někdo takhle choval."
Pak odešla trucovat vedle do pokoje. Šla jsem tam za ní, ale akorát ji to rozčílilo. Dělala jsem z ní blbce, věděla moc dobře, co slyšela. Holky ji nakonec přemohly, Viol ji upusinkovala, jak to dělá milovanejm harantům ve školce, a máma se vrátila k řízku. Dobublávalo to v ní ještě hodinu.
„Přeju vám, holčičky, abyste měly syny!“ volala. „Protože Honzík se ke mně chová s úctou!“
Dárky ode mě se jí nelíbily a taky že nám to řekla. Nejvíc ji potěšil ořechový likér od Babety. Párkrát si dolila a pak se jí teprve začalo na návštěvě líbit.
Potom to bylo ještě dál, o tom se mi už ale psát nechce, protože jsem se z toho včera oklepávala celý den. Do sbírky přibyl další Štědrý den, na který nezapomeneme. A tak to má být.

Jak říká moje kamarádka Zuzka, která v Tibetu bojovala s divokými psy, na cestách jsou nejdůležitější strasti. Asi proto, že když se s nimi perem, natáhne se čas jak guma a žijeme intenzivněji. Taky je potom o čem psát. Jen bych se, kruci, měla naučit, vítat strasti, ve chvíli kdy mě křížkem navštěvují. Mohlo by to být předsevzetí č. 2014.