Psychiatři jsou stěhovaví.

Jen co si na některého zvykneme, bez varování zmizí. Když se vypařil ten poslední, přihlásila jsem nás s mámou ke stejné lékařce. Zdálo se mi to praktičtější, protože ji stejně musím doprovázet, sama na psychiatrii nedojde. Ne že by netrefila, ale většinou usoudí, že není blázen a prášky nepotřebuje. Já prášky potřebuju velmi, zejména od té doby, co bydlíme spolu.

Představovala jsem si, že doktorce vždycky napráskám, jak se spolu doma máme. Jenomže máma je podezřívavá, obvykle chce chodit do ordinace se mnou, aby se mohla na vlastní uši přesvědčit, že ji nepomlouvám.
Tentokrát ale smlouvala: „Půjdeš první? Nebo mám jít první já?“
„To víte: zžíváme se. Hrozný je to, sestřičko, hrozný,“ slyšela jsem ji až do čekárny.
„Musím vždycky zatnout zuby, abych něco neřekla. Dyť ta holka se o mě stará. Nakupuje, vaří, uklízí... Holt to musíme vydržet.“
Nevěřila jsem vlastním uším. Den předtím na mě zas křičela.
Vytírala jsem, ale přestalo mě to bavit už v předsíni, Když jsem se dostala s mopem do kuchyně, tekl mi pot až do očí. Čekala jsem, až se máma odšourá, místo toho mi zase začala mi radit.
Nadechla jsem se: „Mámo, víš, jak je tohle nepříjemný...“
Nenechala mě domluvit.
„Ježišmarjá, já tady nesmím nic říct! Ve vlastním bytě mám snad nárok říct, co si myslím,“ křičela a mračila se jako čert. Potom se zavřela v mém pokoji, ale ještě dobrých dvacet minut jsem ji slyšela bublat. Nakonec mi přišla sdělit, že jsem ji strašně nasrala.
„Trhni si nohou,“ odsekla jsem a odpálila tím další detonaci.
Dvě hodiny mě z toho pak bolelo na hrudníku a v noci jsem nemohla usnout. Hlavou se mi honilo, jestli tohle budu umět zvládnout, aniž bych úplně zkysla. Víme moc dobře, kam to povede. Pepinka byla u Alzheimříků na praxi. Vyprávěla, jak odvážela jistou dámu na vozíku ven z areálu. Na poslední chvíli prý popadla rtěnku a velkorysým pohybem si nakreslila úsměv od ucha k uchu. Umělý chrup zasvítil uprostřed purpuru: „Kam mě to vezete, mladý muži?“
Cestou od doktora jsme se stavily v masně, protože máma dostala chuť na bůček. Navrch koupila půl kila šunky a dvě ledviny, nad kterými jsem ohrnula nos. Pořád ještě jsme spolu moc nemluvily.
Ve tři ráno mě probudil zvuk, jako když se něco páře. Líza se zpráskaně vyplížila z pokoje, na parketách po ní zůstala teplá smrdutá hromada. Nadávala jsem jí šeptem, uklidila spoušť, vytřela podlahu savem a vyvětrala. Dost jsem se při tom litovala. Uprostřed noci se člověk cítí nějak opuštěněji. Kolem půl šesté na mě zas přišlo spaní. Posunula jsem buzení o hodinu, abych následující den přežila. Jenže ten páravý zvuk se ozval znova, tentokrát z kuchyně. Líza už se stačila někde schovat.
„Lízinko, to se nedělá!“ vrtěla nad ní máma ráno hlavou. „To mi řekni, z čeho to může mít?“ obrátila ke mně nevinný pohled. „Dáváme jí přece jenom granule.“
Najednou byla samý úsměv a pochopení. Dokonce mi nabídla kus bůčku do práce. Napadlo mě, že se mi třeba snaží vynahradit, že na mě zase křičela. Až večer jsem si všimla, že z ledničky zmizela ledvina, a došlo mi, že ji trápí svědomí. Líza se ale napásla přemrzlé trávy a do dalšího rána byla jako nová. Čert vem bezesnou noc, řekla jsem si, jen když bude doma klid. Zapomněla jsem ale, že ta moje dárkyně orgánů, koupila ledviny dvě.