K večeru trochu napršelo,

přes noc přituhlo a ráno to všude klouzalo jak blázen. Máma upíjela ranní kafíčko a přes rám televize vykukovala na ulici. „Hele, Andula jde jak pokaděná,“ uchichtla se, pak ale nasadila zkormoucenou tvář: „Je to hrozný, ještě si tu někdo zláme hnátky. Nevíš, kdo má tenhle tejden službu?“

„Kdy to Pepinka naposled vytírala?“
Naše Pepi za nás jednou za šest neděle uklízí dům. Ona z toho má dvě stovky a my radost z její společnosti. Máma to chvíli zkoušela spočítat z hlavy a mračila se u toho jak čert, pak mávla rukou, že je to prostě dávno a že na nás Pepi kašle.
„Ten, kdo má službu, má uklízet i chodník!“
Po žbrdlinkách plotu opatrně ručkovala starší paní s pojízdnou taškou. Máma natáhla krk jako husa a s napětím sledovala, jestli ledovku překoná bez pádu.
„Budu se muset vypravit pro noviny.“
„Nikam nechoď, stejně jdem s Lízou na nákup.“
Zavrtěla hlavou, že to nesnese odkladu, její Vietnamec ji čeká každý pátek v devět.

Později sledovala, jak vykládám nákup z tašky.
„Kdo má službu?“ chtěla zas vědět. 
„Zapomněla jsem se kouknout."
„Ten, kdo má službu, má na starosti i chodník.“
Umínila jsem si, že se na rozpis služeb nepodívám. Akorát by se zas rozčílila. I když jí paměť vynechává, na nepravosti a hrůzy má pamatováka pořád. Proto k ní brácha nechce jezdit, že prý ho ten negativismus deptá. Taky říká, že se bojí, abych v tom toxickým prostředí neuvadla. Já vím, že se to může stát, ať mi ale laskavě poradí, jak vyřešit tenhle rébus:
Máma má Alzheimera. My máme mámu. Ó my se máme!

Vyšla jsem před dům a vysypala na chodník kilovku soli. Vítr mi hnal sůl do očí a když jsem si olízla rty, připadala jsem si jak u moře. Cítila jsem, že mě pozorují. Máma není jediná v našem domě, kdo schovaný za záclonou sleduje dění na ulici. Jsou tu samí staří známí. Před padesáti lety postavili barák vlastníma rukama. Táta neměl dva roky dovolenou ani volný víkend, ale v sedmašedesátém jsme se konečně stěhovali. Do té doby jsme bydleli všichni čtyři u babičky v Nuslích. Měla domovnický byt: kuchyň jak nudli a studený obývák. Záchod byl společný na chodbě, o koupelnu s kotlem na dřevo se taky dělilo víc partají, nás děti většinou oplachovali v kuchyňském umyvadle. Parkety, ústřední topení a teplá voda mámu ze dne na den vystřelily do vyšší společenské třídy. Konečně jsme žili jako slušný lidi!
„Seď pořádně,“ napomínala nás. „Víš, co ta židle stála?“  
„Všechno furt vopatlaný,“ rozčilovala se, když leštěnkou zahlazovala stopy života v našem domově. Šlo o to, aby si o nás někdo něco nemyslel, věčně se trápila, co řeknou lidi. Chtěla jsem všechno dělat jinak, nenechat se udusit socialistickou maloměšťáckou zatuchlinou, takže jsem hned po maturitě zdrhla. Až v pětačtyřiceti mi došlo, že nám naši nastavili záda. Museli udělat krok z domovnického bytu čtvrté kategorie, od babičky, která se nikdy nenaučila pořádně číst a psát, k dvoupokojáku s leštěným sektorem, abych já mohla dneska majetkem pohrdat, pěstovat si bohémský nepořádek a místo gruntování psát a kreslit. A kašlat na to, co tomu řeknou lidi.

Náledí pod nánosem soli rychle tálo. Sousedi před naším oknem už zas špacírovali vzpřímeně a máma měla po srandě. Pokojně se vrátila ke sledování zpráv z Jižní Afriky. Pod fousy při tom brblala, že tolik černochů pohromadě ještě v životě neviděla.