Inkluze - řetěz je tak silný, jako jeho nejslabší článek …

Inkluze znamená nejen formální zahrnutí do společnosti, nýbrž také přijetí ze strany ostatních členů skupiny. Vyžaduje změnu postoje od rezignovaného „musíme je vzít mezi sebe“ k uvědomění, že každý člověk je nějak odlišný.

Tuhle větu jsem si vypůjčila z wikipedie, osobě mi přijde moc dobrá, zvláště ten konec … „každý člověk je nějak odlišný“. Proč se tedy inkluze v podání našich politiků mění na to, že ke všem, bez ohledu na jejich odlišení, je nutný stejný přístup.

Už od začátku mi to přišlo divné, několik let se budují speciální školy, a když už to vypadá, že všichni jsou spokojení … BUM … rušíme je, protože někomu přišlo, že zbytečně odlišujeme lidi, kteří nejsou odlišní … a to je tak trochu lež …

Součástí základní školy, kterou jsem navštěvovala, byla i zvláštní škola (dnes nese označení praktická), kam chodili všichni ti, kteří neměli moc šancí, že by zvládli klasickou základku, tedy nejen děti, které byly postižené, ale i děti, které byly nezvladatelné, agresivní apod. Teda ne, že by tyhle skupiny děti byly pohromadě, každá skupina měla svojí třídu, která byla uzpůsobená jejich potřebám.  Běžně jsme její návštěvníky potkávali na obědě, v rámci nějakých sportovních dnů a společných projektů. Naučili jsme se je brát tak, jak jsou a nakonec se ukázalo, že jsou sice jiní, ale zase ne tolik abychom s nimi nemohli vycházet, bavit se, spolupracovat …

Někdy na druhém stupni k nám přišel David – byl jeden z nich, jeden, kterého jsme znali. Na první pohled úplně normální, jen trochu pomalejší, nic co by se nedalo zvládnout, kdyby …

David byl fajn, jen trochu pomalejší, a to byl kámen úrazu … nejdřív jsme to brali jako zábavu, tempo se muselo trošku zvolnit, látka více vysvětlovat… všichni se snažili pomoci … jenže po nějaké době nám to všem i Davidovi lezlo krkem.  David potřeboval víc péče než mu dokázala klasická základní škola dát, mezitím co učitel mu už po několikáté vysvětloval látku, my ostatní se nudili a samozřejmě divočili, když byl David zkoušený, tak většinou dostával lehké otázky, což se nelíbilo těm, co se poctivě učili … my žárlili na něj, že to má lehký, on na nás, že učení je pro nás lehčí … začali jsme se mu stranit, byli jsme na něj ošklivý a on na nás … a všichni jsme byli nešťastný … když nám po půl roce třídní oznámil, že David už k nám nepřijde, protože se vrátí ke své původní třídě celkem jsme si oddychli … a myslím, že David také …

Vzpomněla jsem si na něj, když se začalo o inkluzi mluvit. Na to jak do celkem správné třídy, přišel celkem správný kluk, a jak to všechno dopadlo.

Vlastně bych nemusela chodit ani tak daleko, stačí, když se kouknu na sebe, troufnu si tvrdit, že jsem normální, ale úplně blbá na jazyky. Mezitím co v matematice jsem byla vždy jednička, jazyky bych zrušila. Cítila jsem se jak blbec, když jsem něco stále nechápala, když mi učitelka opravovala výslovnost, když jsem z testu dostala zase za pět. Dodneška jazyky nesnáším a nikdy jsem se je pořádně nenaučila. Naopak v matematice jsem se často nudila, učitel mi dával příklady z vyšších ročníků a později jsem si v hodinách mohla dělat, co jsem chtěla (kromě vyrušování). Matematika je prostě moje krevní skupina.

Těžko bych se svými znalosti angličtina mohla přemýšlet o dalším studiu na jazykovce. Byla bych nešťastná já, protože bych byla za blba a byli by nešťastný ostatní, protože bych je brzdila. Šla jsem na průmyslovku, naplnila svoje potřeby …

A o tom, to celé je, lidé jsou odlišní a každý má svoje potřeby a limity, přes který prostě vlak nejede. Byl by nesmysl, abych šla na jazykovku, stejně jako je nesmysl, tvrdit, že postižení děti nemají jiné potřeby a limity.

Inkluze po našem tohle neřeší. Neřeší, že každý jsme jiný, že každý máme svoje a je potřeba se respektovat, tací jací jsme, že speciální školy jsou právě proto, abychom naplnili svoje potřeby a dosáhli svých limitů. Chce, abychom všichni byli stejní … a to je podle mne kámen úrazu, protože řetěz je tak silný, jako jeho nejslabší článek …

Myslím, že se stane přesně to, co se stalo u nás, všichni budou nešťastní.  Jen možnost, že se vše vrátí do starých kolejí, bude chybět.  Vyučování se zpomalí, látka se oseká, tak aby jí zvládli všichni. Rodiče, kteří na to budou mít, budou hledat pro svoje děti soukromé školy a budeme na nejlepší cestě k tomu, že začnou vznikat speciální školy pro „normální“ děti …

Dokážu si představit inkluzi jinak …

Začlenit do vyučování nějaké pravidelné aktivity, kde by se potkávali děti z normálních i speciálních škol, naučit je, že je fajn spolu spolupracovat. Ukázat jim, že postižené děti jsou sice jiné, ale nejsou natolik jiné, aby s nimi nemohli kamarádit, aby si nemohli navzájem pomáhat …

Umožnit jim uvědomit si, že i když jsme každý jiný a máme jiné potřeby, že můžeme společně dokázat spoustu věcí a čas spolu si užít