Nedávno jsem četl citát německé teoložky Dorothee Sölleové. Zní provokativně. Aby člověk uvěřil v Boha, či prožil obrácení, musí podle ní, obrazně řečeno, alespoň jedenkrát v životě zemřít. Ona sama prožila nelehký život, ve kterém se jí nevyhnulo ztroskotání v soukromém životě, se kterým se dlouho a velice bolestně vyrovnávala. Ve chvílích ztrát, kdy se otřásají veškeré naše dosavadní jistoty, poznáváme jedinou skutečnou jistotu našich životů, kterou je vztah s naším Pánem.
Copyright © Penzion Pod Křížovým vrchem
Kázání na 8. 4. 2012
Biblická čtení: Skutky 10,34–43; 1. Korintským 15,1–11; Jan 20,1–18
Sestry a bratři,
Nedávno jsem četl citát německé teoložky Dorothee Sölleové. Zní provokativně. Aby člověk uvěřil v Boha, či prožil obrácení, musí podle ní, obrazně řečeno, alespoň jedenkrát v životě zemřít. Ona sama prožila nelehký život, ve kterém se jí nevyhnulo ztroskotání v soukromém životě, se kterým se dlouho a velice bolestně vyrovnávala. Ve chvílích ztrát, kdy se otřásají veškeré naše dosavadní jistoty, poznáváme jedinou skutečnou jistotu našich životů, kterou je vztah s naším Pánem. Vztah s našim Pánem, Bohem, který je vždy naprosto jiný než naše představy. I v Bibli tomu tak je. Nedávno jsem si uvědomil, že Starý zákon v té podobě jak ho máme, dnes vznikl jako reakce na katastrofu babylonského zajetí. Židé tváří v tvář ztrátě veškerých svých jistot vydali nádherné vyznání víry v Boha, který se jich nikdy nezříká.
A dnes se scházíme, abychom si připomněli, jak Bůh obrátil ve vítězství druhou strašlivou katastrofu, ohavný čin – ukřižování nevinného Ježíše z Nazareta. Učedníci, kteří se už těšili, jak s ním budou vládnout, jsou najednou zavřeni ve strachu za dveřmi. A je to žena – Marie Magdalská, která dělá co je třeba. Podle církevní tradice to byla žena, která měla špatnou pověst. Netoužila po poctách. Byla vděčná za setkání s člověkem, který jí nepohrdal, který ji přijímal takovou, jaká je a prokázal jí dobrodiní. Jde k hrobu, udělat, co je třeba. Ale co to? Kámen je odvalen a hrob je prázdný. Oznámí to učedníkům a ti běží k hrobu. I zde se snaží být první. A po té, co vidí v hrobu, jeden z učedníků uvěřil, že Ježíš byl vzkříšen, tak jak předpovídal.
Odejdou domů. A plačící Marii tam nechají. No tak to už někdy u tzv. věřících lidí bývá, že si užívají svého vlastnictví tajemství víry. Ale aby těšili, věnovali se lidem kolem sebe, na to je neužije.
Plačící Marie ale zůstává. Vylévá před Bohem svůj žal. A Bůh, který je těšitelem plačících, se k ní sklání. Dává jí najevo svoji přítomnost. Nejprve skrze anděly. Po té potkává samotného Ježíše. Poznává ho, až ji on sám oslovuje jménem. Ježíš vystupuje k Otci. A vzkříšený Ježíš mluví o Bohu zvláštně. Je Otec jeho i Otec učedníků, k Bohu svému i Bohu učedníků. A je to ta plačící Marie, kterou ostatní pohrdali, která má jít a zvěstovat, že viděla Pána a co jí řekl. Je prvním ze svědků, kteří zvěstují Kristovo vzkříšení.
Smrt, prázdnota, otřes, všech nadějí a jistot. To prožívali učedníci a učednice Ježíšovi po ukřižování. Prázdnota, Boží mlčení, zhroucení jistot. To doprovází lidské životy. Někdo se zatvrdí, snaží se přežívat e dne na den, užívat si. Někdo se s tím ale nespokojí. A ptá se dál, Pane, kde jsi? Pane proč? A v takových chvílích poznáváme, že nejsme sami. Je tu s námi někdo kdo nám nedává hotové odpovědi. Mnozí jej připodobňují k tichému jemnému hlasu, který říká – já vím, jsem tady s tebou. Ten koho nazýváme y křesťané Bůh je tady s námi. Zná nás jménem. Zná nás lépe než my sami sebe.
Bůh, který vzkřísil Ježíše Krista je stejný včera dnes i navěky. Tak jako těšil v Ježíši Kristu plačící Marii, když ji prominentní učedníci nechali samotnou, tak těší i nás. Dává nám sílu k tomu, abychom následovali Ježíše Krista. A to navzdory všemu, co prožíváme, navzdory tomu, že je kolem nás spoustu hlasů a výzev, které se nás snaží přesvědčit o nesmyslnosti takovéhoto počínání. Ve chvílích, kdy na nás přicházejí pochybnosti, nám dosvědčuje, že má smysl sloužit, milovat nezištnou, nesobeckou láskou, obětovat se. Má to smysl a dá se říci, že je to jediné co má v životě smysl.
Kristus byl vzkříšen, byl opravdu vzkříšen. Tak se mnohde zdraví lidé o velikonocích. Radujte se, ani smrt vás neoddělí od Boží lásky. Vždy je možno doufat, prosit volat.
A v tomto světě plném beznaděje a temnoty se snažte těšit ztrápené, trpící, zklamané. Poznal jsem mnohé, kteří slyšeli mnohé výzvy k víře, ale nesetkali se s tak potřebnou lidskou blízkostí v pravý čas. Tak i oni poznají něco z toho, o čem vypráví zvěst o vzkříšení. A jak nám praví náš Pán, cokoli jste učinili jednomu z těchto maličkých, mě jste učinili. Tak se v našich bližních setkáme s naším Pánem.
Amen
