Ve jménu Ježíšově!...Opravdu?

Kázání na 7. 9. 2014 Biblická čtení: Ezechiel3, 7 - 11; Římanům 13, 8 - 14; Matouš 18, 15 - 20 Sestry a bratři, je známo, že k zdravému duchovnímu životu patří nadhled a zdravý smysl pro humor. Jednou z anekdot, která má velmi hluboký smysl je ta o černochovi, který uvěří v Boha v rasistické zemi. Chce jít na bohoslužby do kostela, ale jediný kostel v dosahu je jen pro bílé. Černoch se tam vydá. Ale služba u vchodu jej vyhodí se slovy -Jen pro bílé. Černoch v modlitbě vyzná své zklamání a Bůh mu odpoví: „ Netrap se, že do toho kostela nemůžeš, já jsem tam taky ještě nebyl.“ V našem dnešním evangelijním textu čteme to nádherné zaslíbení, které opakujeme v naší liturgii o tom, že kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Připomínáme si to v našich shromážděních, kde se nás zpravidla příliš moc neschází. Ale co to znamená, být shromážděni v Ježíšově jméně? Znamená to dodržovat nějakou tradici, učení, vyznávat Ježíše Krista jako svého osobního spasitele? To je jen jedna stránka věc. A není to, co je hlavní. Jméno v biblické době, to znamenalo mnohem a mnohem více než dnes. Jméno bylo jakoby program, vyjadřovalo to, kdo nositel jména vlastně je. Ježíšovo jméno Ježíš, Jošua znamená Hospodin je spása. A jméno Hospodina, našeho Boha, jak víme z knihy Exodus, znamená „jsem, který jsem“, což se dá vyložit jako „budu tady pro vás.“ A tak se dá s trochou zjednodušení říci, že být shromážděn v Ježíšově jméně znamená vlastně sejít se, abychom se jeden o druhého zajímali, pomáhali si. Napovídají nám to i oddíly v osmnácté kapitole evangelia podle Matouše, ve které je umístněn náš dnešní text. Čteme tam v podobenství o ztracené ovci, že Bohu jde o každého člověka, i toho nejnepatrnějšího. A v následujícím oddíle o odpuštění Ježíš Petrovy sděluje, že naše ochota k odpuštění vlastně nemá mít hranice. A apoštol Pavel v epištole Římanům nám přes hranice věků sděluje: „ Ten, kdo miluje, naplnil zákon.“ Ten, kdo miluje bližního svého jako sebe samého. Ten, kdo se o druhé zajímá, myslí na jejich naprosto konkrétní a všední potřeby, ten miluje bližního, pochopil,o co jde v Bibli, celé židovsko-křesťanské tradici. To není samozřejmé. Pro mnohé lidi je víra, zbožnost bohužel prostředkem k něčemu poněkud jinému než k tomu, aby žili ve všedním životě pro své bližní. Víra náboženství příliš často lidi spíše rozděluje, v mnohých budí pocit nadřazenosti. Takže mnozí lidí s vírou církví, náboženství nechtějí nic mít. Takže se může stát, že skupina lidí, která se nazývá halasně Ježíšovým jménem, vůbec v jeho jménu shromážděna být nemusí. A může to být skupina velice početná úspěšná, dynamická. Důvod proč se shromažďují, může být úplně jiný. A naopak, ti kteří se nezajímají o církev, zbožnost, mohou plnit velice dobře, co je podstatou Ježíšových přikázání. Pokud tedy jsme opravdu shromážděni v Ježíšově jméně, pokud našim cílem je co nejsmysluplněji žít pro své bližní, potom platí i to zaslíbení, že Bůh plní prosby těch, kteří se shodnou, že je nutno prosit Boha o naplnění. Mám tu zkušenost, že modlitby týkající se snahy o odpuštění, vnímavost pro naše bližní, Bůh skutečně plní. To je něco, v čem nás Bůh vždy podpoří. Potom to, na čem se shodneme, jinak řečeno svážeme, bude shodné s Boží vůlí. To je výklad oněch slov o tom, že něco je přijato v nebi, když je to přijato i námi a naopak. Tehdy a jen tehdy když jsme takto zaměřeni a vedeni, potom jsme oprávněni k onomu bratrskému napomínání, jak o tom Ježíš mluví. Je potřeba říci, že tu nejde o nějaké sudičství, moralizování, ale o láskyplné doprovázení v konkrétních věcech. A ani ono krajní opatření neznamená zavržení. Celníci a pohané pro tehdejší židy byli nečistí opovrhovaní lidé, se kterými se nestýkali. Ježíš jde ale právě k takovým a zajímá se o ně. A oni jej na rozdíl od těch ctihodných zbožných chápou. Sestry a bratři, náš dnešní evangelijní oddíl nese ve své druhé části podnadpis o moci církve. Z toho co jsem řekl, vyznívá, že nejde o moc nad lidmi, k jejich ovládání. Jde o to, aby se mezi námi radikálním, osvobozujícím a uzdravujícím způsobem projevovali opravdová nezištná láska, vděčnost pokoj. Ano to se mezi námi může uskutečňovat a uzdravovat života naše a životy lidí kolem nás. To je moc církve, tak a ne jinak chce být Bůh mezi námi přítomen. Skrze církev, tedy skrze nás, jak jsem nedávno slyšel, chce Bůh milovat svět Amen