Když je život plavba v bouři.

Bohoslužby na 30. 6. 2024

Biblická čtení: Jób 38,1–11; 2. Korintským 6,1–13; Marek 4,35 - 41

V našem dnešním textu se Ježíšovi učedníci ocitají v bouři na moři. Následují svého Pána. Následování Krista a život obecně zkrátka člověka může přivést do nebezpečných situací.

Člověk se setká s Bohem a najednou je vše úplně jiné. Mnění se pohled na svět, vnímání sebe sama. Křesťan na počátku svojí cesty víry vnímá Boží přítomnost velice intenzivně. Nadšeně se snaží Boha poznávat.

Potom však jakoby jej Bůh postavil na vlastní nohy. Podobně jako v běžném životě, tak i v životě víry se střídají období, kdy zažíváme Boží přítomnost, radost ze společenství s chvílemi zkoušek, utrpení. Najednou přicházejí otázky typu „Bože proč?“, někdy nastává tvrdé vystřízlivění při setkání s lidskou stránkou církve se vším, co je s tím spojeno. K tomu se třeba přidají i existenční starosti, životní obtíže, pracovní vytížení. Toto vše se dá přirovnat jakoby k vlnám, které hrozí život víry spláchnout, utopit.

Avšak významové bohatství tohoto biblického oddílu má však i další složku. Lodička, loď je odedávna symbolem samotné církve. Ta plave v moři tohoto světa. Moře bylo pro lidi žijící v dobách vzniku bible v Palestině sídlem zlých sil. I náš svět je pod mocí sil zla. Jako vlny moře stále znova a znova snaží rozbít, rozrušit pevninu, tak se i síly zla snaží stále znova a znova zničit církev. Jsou to vlny nejrůznějších pronásledování. Nejhoršími vlnami, které ohrožují putování církve v moři tohoto světa, jsou však vlny způsobené světskostí, špatností uvnitř samotné církve. Jsou to nejrůznější nesváry, boje o moc, majetek, pýcha. Hádáme se zbytečně o věroučné články, které jsou často pouze různými pohledy na různé části jedné pravdy.

Často si lidé neuvědomují, že církev není místem pro naše ambice, ovlivňování druhých, ale místem pro sdílení radosti, vzájemné nesení břemen. Má to být místo, kde stojíme v úžasu nad tím, že jsme všichni přijati a milováni naším nebeským otcem a nikdo nemá nic navíc, nic si nemůže zasloužit. Odtud hrozí oné lodi, která představuje církev největší nebezpečí. Však také v dnešním příběhu čteme, že loďka byla té vody, která je symbolem zla, skoro plná. V dnešní době je to zvlášť závažné, protože církev dnes u nás už není obrovský zaoceánský parník, jako spíše malinká, křehká jachta, či spíše člun. A absurdní je kolik těch jednotlivých kocábek, různých církviček na rozbouřeném moři dnešního světa pluje Ani ti její kormidelníci nejsou nijak dokonalí. Každý si hledí své vlastní kocábky a nejsou ochotni spolupracovat. Je nutné, aby si to uvědomovali. Je potřeba si říct, že v náporech doby a sporů zaniká určitá podoba církve, ne církev jako taková.

Církev má totiž jednoho lodivoda, kapitána, kterému jsou všichni ostatní podřízeni. Je jím samotný Ježíš Kristus. V tomto biblickém oddíle čteme o tom, že Ježíš spal. Ježíš uprostřed bouře spí. Autor evangelia jakoby reagoval na aktuální situaci svých souvěrců. V té době Přicházejí první pronásledování. Stále další a další lidé z církve odcházejí, protože onen slibovaný druhý příchod Kristův se nekoná. Nepotopí snad tyto rozbouřené vlny onu zatím maličkou a křehkou lodičku církve, která se teprve nedávno vydala na cestu?

V nouzi nejvyšší učedníci volali k Ježíši: „ Pane zachraň nás, hyneme!“On se vzbudil, utišil bouři i moře a vyčítal učedníkům malověrnost.

I nám se může zdát, že je náš Pán daleko, že církev zaniká, že ji vlny doby, bouře vnitřních nesouladů potopí. Může se nám také zdát, že bouře probíhající v našem životě nás udolají.

V takovéto situaci je nutno volat k našemu Pánu. Bůh dokáže uklidnit bouře v našem nitru, jeho Duch uklidňuje bouře vzájemných nesvorností a sporů. Dá nám klid, moudrost a sílu proto, abychom mohli životem plout dál. Modlitba nám umožňuje podívat se na problémy, těžkosti a spory z nadhledu. Můžeme pochopit, že člověk, se kterým máme konflikt si sám řešší nějaké své vnitřní problémy, že to není můj problém, ale jeho.

Zdravý vztah s Bohem nám může umožnit uvědomit si, že vše kolem nás má na nás jen takovou moc, jakou tomu dáme. Bůh nás učí žít v přítomnosti. Platí, že v přítomném okamžiku nejsouproblémy. Oněmi bouřemi, problémy, které často na nás útočí, bývají vzpomínky na to, co se mi stalo, strach z toho, co mě třeba čeká v budoucnosti. Bojíme se, jestli dostojíme nárokům, které na nás kladou ostatní lidé. Budu úspěšný? Stojí druzí o mě? Tomu všemu, co na nás útočí, jako ty vlny se můžeme vyhnout, pokud se budeme učit žít v přítomném okamžiku, jej plně prožívat ve vědomí, že milující Bůh je stále s námi, doprovází nás a stojí o nás, chce nám dát sílu a moudrost pro to, abychom se vyrovnali se vším, co nás v životě potkává.

A to, co platí v životě jednotlivce, má platit i obecně ve společenství církve. Jsme tu, abychom se především utvrzovali, povzbuzovali v poznání krásných, nesamozřejmých darů života. A ve vědomí radosti a vděčnosti se snažili nenechat se ovládnout tím, co nás spoutává, zotročuje, čím ubližujeme sobě samému i lidem kolem nás.

Vyslechněme tedy výzvy Ježíšovy: Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.

Amen