O radostné ubohosti.

když čtu Bibli, znova a znova jsem fascinován tím, jak realisticky, naprosto bez příkras líčí charaktery biblických postav. Všechny velké postavy v Písmu svatém jsou lidé nedokonalí, padající, pochybující...

Kázání na 13. 9. 2015

Biblická čtení: Izajáš 50, 4 - 9; Jakub 3, 1 - 12; Marek 8, 27 - 38

Sestry a bratři,

            když čtu Bibli, znova a znova jsem fascinován tím, jak realisticky, naprosto bez příkras líčí charaktery biblických postav. Všechny velké postavy v Písmu svatém jsou lidé nedokonalí, padající, pochybující, které Bůh musí přivádět zpět, dává jim nové začátky. Co je, však na nich  důležité, je to, že uznají své chyby, změní své smýšlení a přijmou, znova si uvědomí velikost a nepodmíněnost Boží lásky, což je v Bibli nazváno pokáním.

            To, co z tohoto zjištění vyplývá, je velice osvobozující. Nemusíme být zmateni, ochromeni, znechuceni svojí vlastní nedokonalostí, nedokonalostí církve, všemi jejími skandály. Nikdy to nebylo jiné. Slyšel jsem v rozhovorech Karla Satorii s Markem Váchou na televizi Noe, že Ježíš s tím počítal, když zakládal svoji církev. Apoštolové, kteří určitě byli přitom, když vznikala evangelia, se skrze ně naprosto upřímně přiznávají k tomu, jak jsou nedokonalí, chybují, padající lidé. Vůbec na sebe nejsou pyšní.

            A v kontrastu s tím, jak apoštolové naprosto selhávají, nám vynikne ta neslýchaná, ohromující velikost Boží lásky, milosti. Uvědomme si to, poselství, které vzešlo ze středu chudých, obyčejných, chybujících lidí, kteří jak líčí evangelium a skutky apoštolské měli mezi sebou spory, tak toto poselství během krátké doby naprosto, nevratně změnilo tehdejší svět. A jak už jsem o tom mluvil výše, znova a znova se musím zamýšlet nad tím, jak veliké je Boží milosrdenství velikost evangelia, když církev existuje po dva tisíce let navzdory všemu, co v ní dělo a děje a dokonce se ve světě šíří a roste. Skutečnost církve se svojí nedokonalostí je pro nás výzvou, povzbuzením, nemusíme si na nic hrát, můžeme být sami sebou a přesto vědět, že Bůh s námi počítá, že jsme milováni. A toto můžeme zvěstovat světu kolem nás bez strachu z jinakosti, negativního se vymezování. Nejsme lepší než ti druzí, čelíme stejným problémům.

            Jedním z oddílů, které toto vystihují, je dnešní evangelijní čtení. Petr, největší z apoštolů vyzná Ježíše jako mesiáše, syna Božího selhává, ukáže naprosté nepochopení toho, kým je Ježíš.  Ježíš říká Petrovy: „ Jdi mi z cesty, Satane“. Takže to, co církev a obecně lidské životy ničí, co překáží Boží lásce k tomuto světu, to nejsou nějací vnější nepřátelé, pronásledovatelé. Ne, to jsme my sami. To jsme my sami zejména naše tendence být úspěšní, vyniknout, být uznáván, jinak řečeno ukázat se, být prostě někdo. To je problém Petra a jeho učedníků, to co po staletí spolu s dalšími věcmi ničí církev a obecně lidskou společnost. Petr odmítá to, že by Ježíš měl trpět. Myslí si, že Ježíš bude úspěšný a osvícený diktátor, který jemu a dalším připraví oslňující kariéru. Utrpení se neslučuje s obrazem mesiáše v té době. A Ježíš mu říká: „ jdi mi z cesty, satane“. Jinak řečeno, jdi za mnou. Tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka. Jinak řečeno: Nemusíš se snažit někým být, nemusíš usilovat o uznání, ocenění v očích ostatních lidí. Ty už někým jsi. A tvoje ambice, nenaplněná očekávání ti to zabraňují poznat a radovat se z toho, být tím ohromen a fascinován. Ty už někým jsi, i když jsi v životě nic nevykonal. A to co mají jiní navíc, to je jen to co dostali, i když se snaží, studují, pracují. A nemysli si, že se ti utrpení a pády vyhnou. Raději je přijmi!

            Když bych chtěl komentovat ta Ježíšova paradoxní slova o tom, že máme na sebe vzít svůj kříž a ztratit svůj život pro Ježíše udělal bych to asi takhle: „Člověče, sestro, bratře, máš život, byl ti dán život, čas. Tak si toho všímej. I když nás stíhá spousta pohrom trápení, kříž neztrácejme ze zřetele, jak úžasně jsme obdarováni. Vezměme to jak to je, a buďme vděčni za vše to úžasné a krásné. Pokud bychom se snažili dobývat svět, pocty, uznání, tak toto vše ztratíme. Ztratíme svůj nepomíjitelný život, který nám byl od počátku v Bohu dán v pomíjivosti a marnosti tohoto světa.

 Potom, ve vědomí nepomíjitelnosti života, ceny, kterou máme od počátku, kterou nám Bůh skrze evangelium připomíná, můžeme ukázat cestu lidem kolem nás, kteří život ztrácejí. Teď jsem slyšel zajímavou definici mystika: To není člověk, který zažívá zvláštní, zázračné stavy. Je to někdo, kdo ve všednosti, obyčejnosti zahlédne jak je vše nesamozřejmé, zázračné. Takový člověk dosáhne to poznání, ke kterému došel Izajáš - Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen - víme kdo jsme u Boha. Z něj můžeme čerpat svoji hodnotu a přijetí. To je základem pro vnitřní proměnu, která je základem pro to, abychom spory a hádkami, tím jak spolu jednáme, si vzájemně neničili život, jak o tom píše apoštol Jakub.

Amen

 

Autor: Marek Ryšánek | pátek 18.12.2015 17:59 | karma článku: 9,44 | přečteno: 251x