nastavit druhou tvář, nechat někomu plášť, když se soudí o košili. Dojít dvě míle, když mě někdo nutí na jednu, milovat své nepřátele. To jsou známé výroky, které lidé používají, když chtějí ukázat na absurdnost křesťanství...
Kázání na 24. 2. 2019
Biblická čtení: Genesis 45, 3 - 11.15; 1 Korintským 15, 35 - 38. 42 - 50; Lukáš 6, 27 - 38
nastavit druhou tvář, nechat někomu plášť, když se soudí o košili. Dojít dvě míle, když mě někdo nutí na jednu, milovat své nepřátele. To jsou známé výroky, které lidé používají, když chtějí ukázat na nereálnost, absurdnost Ježíšova učení a celého křesťanství. Ježíš také říká, že máme být dokonalí jako jeho nebeský otec. To je sice hezké, ale kam bychom s tím v naší každodenní realitě přišli.
Před několika lety jsem na jedné rodinné oslavě poslouchal rozhovor o jednom mém nezvedeném příbuzném. Jeden z mých strýců se na mne obrátil a řekl - no podle tebe bychom měli nastavit i druhou tvář. Odpověděl jsem, že to tak není. Trpět mu takové jednání by znamenalo nechat ho pokračovat na nesprávné cestě a sám sebe poškozovat. Láska k bližnímu někdy znamená nechat toho druhého padnout na dno. Někdy prostě lidé musí zažít důsledky svých činů. Potom nemají jiné východisko než si opravdu uvědomit, co vlastně dělají. To je pak donutí ke změně. I sám Ježíš na jiném místě evangelia mluví o tom, že máme mít holubičí prostotu, ale zároveň máme být obezřetní jako hadi.
Když Ježíš tato slova pronášel, žil v zemi, kde mnoho lidí bylo prostě odkázáno na dobročinnost, milosrdenství druhých. Když obdarováváme lidi, kteří nás žádají o pomoc, je nutno si klást některé otázky. Neodvádíme je tak od toho, aby dokázali dobře hospodařit s tím, co mají? Zařídí si potom vše potřebné, aby se jim dostalo pomoci od kompetentních míst? Kolik u mne na faře zvoní prosebníků, a pod nejrůznějšími záminkami ze mne loudí peníze. A já vím, že je s největší pravděpodobností propijí v nejbližší hospodě. Takže jim nic nedám. Maximálně jídlo. Takoví lidé postrádali někoho, kdo by se jim věnoval, naučil je hospodařit, žít, orientovat se v životě. A o to bolestněji to postrádají i teď - někoho trpělivého, důsledného, často i přísného, který by jim stanovil hranice, ukázal jim cestu, ale zároveň jim ukázal jak to ve skutečnosti s nimi je, ukázal jim jejich chyby a nedostatky. Nepotřebují věci, peníze. Potřebují člověka, kterému by na nich záleželo. Na tento případ se dá vztáhnout Ježíšův výrok z paralelního místa v Matoušově evangeliu o tom, že když tě někdo donutí ke službě na jednu míli, jdi s ním dvě.
Tato Ježíšova slova, tak jako mnohá jiná ukazují určitý směr, ideál. Musí být v každé situaci nově promýšlena. A co je onen směr, ideál? Ukazuje to Ježíšův výrok, že máme být syny nebeského otce, který dává slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Hospodinu, jak věříme, jde vždycky ve vztahu k člověku o dobro. Bůh se nemstí. V Ježíši Kristu ukázal, že neodplácí zlým za zlé. Ježíš na kříži odpustil. A tak o to má jít i nám. Má nám jít o to, abychom, pokud to jde, s druhým člověkem pěstovali vztah, usilovali o pokoj a vlastně i dobro našeho protivníka. Proč? Protože je to Boží přikázání? Ne, protože je to prostě potřeba. Nenávist člověka rozežírá zevnitř. Neodpuštění prostě způsobuje, že prožíváme znova a znova situace, ve kterých nám někdo ublížil. Znova a znova nás to bolí. Bolí to nás. Ne toho člověka, který se vůči nám něčeho dopustil. Tomu je to jedno. A naopak nic tak spolehlivě neukáže velikost člověka jako odpuštění a milosrdenství vůči tomu, kdo si to, bráno z běžných lidských měřítek, vůbec nezaslouží. Známá jsou v této souvislosti slova apoštola Pavla z epištoly Římanům: „Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. ‘Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ V řeckém originále jsou Pavlova slova o zahanbení a lítosti vyjádřena nádherným obrazem, který vystihují autoři kralického překladu: „ Uhlí řeřavé shrneš na jeho hlavu.“ Pomsta prostě není sladká. Vede k řetězu odplaty. A jednou je potřeba ten řetěz rozetnout. To nám ukazuje onen nádherný starozákonní příběh o Josefovi a jeho bratřích z dnešního prvního čtení.
Příkladem potřebného postoje odpuštění a usmíření je smíření evropských národů po druhé světové válce. Po první světové válce došlo k odsouzení Německa k placení obrovských reparací. To spolu s dalšími faktory vedlo k touze po odplatě a další válce. Podruhé světové válce si politici jako Robert Schuman a Konrad Adenauer, praktikující křesťané, uvědomili nutnost odpuštění a nového začátku v duchu Ježíšových slov.
Ano z pohledu lidí kolem nás se zdá, že je to bláznovství. Není jednoduché podle těchto zásad žít. Ovšem jako bláznovství se potom jeví jednání nerespektující tyto zásady, když vidíme, jaké to přináší následky v rodinách, manželství, mezi lidmi.
Kde tedy hledat motivaci k tomu, abychom tak žili a nepřidávali utrpení sobě a lidem kolem nás, při tom všem, čeho se na nás dopouštějí? Bůh, který, jak jsme četli v evangeliu je dobrý k dobrým i zlým, je v nás přítomen. A tak je prostě nutné ztišit se, k němu přicházet, upřímně mu předložit, co prožíváme. A on nám může dát sílu k odpuštění, k tomu, abychom usilovali o dobré. Lidem, které připravuji na manželství, říkám, že modlitba nám umožňuje vidět z jiného pohledu situace, když se nás zmocňuje hněv, touha po odplatě. Potom dokážeme vidět lépe vlastní chyby a důvody, proč se druhý člověk chová tak, jak se chová. Potom dostaneme také sílu k tomu jít a říci promiň. Z vlastních sil to prostě nejde. A kdo ví, třeba se i ti potřební od nás, z našeho jednání dozví, že je tady někdo, kdo je miluje takové, jací jsou a má moc udělat mnohem více než všichni lidé.
Amen
