Kristus vstupuje zavřenýmy dveřmi - Druhá neděle velikonoční.

Kázání na 7. 4. 2024- Druhá neděle velikonoční

Biblická čtení: 1. Petrův 1, 3-9; Jan 20, 19-31

Biblická čtení je možno si přečíst zde: www.biblenet.cz

Ježíš byl ukřižován a byl pohřben. Ale v neděli ráno byl hrob nalezen prázdný. Ježíšovo tělo je pryč. Prý byl vzkříšen. Tomu ale nikdo nevěří.
Je neděle večer, dva dny po pátku, kdy Ježíš zemřel. Učedníci za sebou zavřeli dveře. Strach před nepřáteli je dohnal k tomu, že se schovali v jakémsi domě. Možná teď rozumějí Petrovi, který ze strachu Ježíše zapřel. Také se bojí. Co všechno se ještě může stát? Půjdou po nich jako po Ježíšovi?
Celá situace je bezvýchodná. Učedníci jsou zklamáni. Ježíš přece říkal, že přijde, že ho učedníci zase uvidí, že se zármutek změní v radost, že jim daruje pokoj, o jakém se celému světu ani nesní, že učedníky pošle do světa… Domnívali se, že přijde jako vojevůdce a porazí římské utlačovatele. Učedníci si mysleli, že budou ministry v jeho vládě. Nic z toho se nesplnilo. Ježíš tu není, učedníci cítí jen zármutek a strach, nejdou do světa. Zavřeli se před světem v místnosti.
Tolikrát jsme slyšeli o radosti, o pokoji, o lásce, a přece se stále znovu ocitáme jako za zavřenými dveřmi. Svírá nás úzkost. Bůh jakoby neslyšel naše prosby, neodpovídá, mlčí. Jsme sami, neklidní, ve stresu, uzavření. Za dveřmi svých místností a bytů, za zavřenými dveřmi svých všelijak zraněných srdcí.

Je neděle večer, dva dny po pátku, kdy Ježíš zemřel. Ježíš vchází do místnosti plné vystrašených učedníků. Nepřekážejí mu zamčené dveře. Nepotřebuje, aby mu otevřeli, tuší, že s ním už nikdo nepočítá. A přece vchází. Vchází i tam, kde se po něm nikdo neptá. Vzkříšený Ježíš dokáže vstoupit do zamčených domů i do zabarikádovaných duší. Vchází tam, kde lidé s ničím nepočítají, vědí o svém selhání. Vědí, že nemají Bohu co nabídnout a vlastně od něj nic nechtějí.
A těmto lidem, kteří s ničím nepočítají, těm kteří selhali a opustili jej říká: „Pokoj vám.“ Do místnosti plné strachu a nejistoty přináší Ježíš pokoj. A ukazuje učedníkům svoje ruce a bok. Ten, kdo vstoupil přes zavřené dveře, není nějaký přelud, přízrak, vidina. Je to ten Ježíš, který visel na kříži. Jeho utrpení bylo skutečné, zanechalo po sobě stopy na jeho rukou a v jeho boku.

Vzkříšení je tajemství. A učedníci jsou jeho svědky. Setkávají se se vzkříšeným Pánem v neslavné chvíli. Zamčení, ztracení ve svém strachu. Ale právě v takových situacích se k nám Bůh přibližuje. Když ví, že jsme sami, že se trápíme nad svými ztroskotanými nadějemi, když počítáme všechna svá selhání a chybí nám odvaha k dalšímu kroku. Tehdy poznáváme, že nemáme nic svého. Vše co máme je od něj. A z toho může vzejít pokoj.

I já jsem to prožil. V nedávné době jsem se ocitl za zamčenými dveřmi psychiatrické léčebny. Cítil jsem naprostou beznaděj. Měl jsem pocit, že jsem víru v Boha naprosto ztratil, považoval jsem ji za pouhou autosugesci. Bůh však byl se mnou. Z deprese a pocitu naprosté beznaděje jsem se začal dostávat, až jsem opět nalezl sílu k modlitbě za to, abych chtěl zase žít.
Učedníci se radují, když Ježíše vidí. Strach a zármutek člověka není definitivní. I strach může zmizet a zármutek se najednou a nečekaně může změnit v radost.

„Pokoj vám“. Jakoby to jednou nestačilo, Ježíš opakuje běžný pozdrav. Pokoj vám. To není jenom pozdrav. Pokoj vzkříšeného Krista skutečně odnímá strach a úzkost. Zbavuje nervozity a stresu. Ukazuje se totiž, že se k němu můžeme vrátit vždy a všude. Jeho zdroj totiž není závislý na nás, naší dokonalosti, na tom zda a jak plníme podmínky.
To není pokoj, jaký dává svět. Pokoj se světem je podmíněný. Svět, lidé, člověk touží po pokoji, ale není schopen ho zařídit, nařídit, zavést. Mnozí politici a vůdcové mluví o pokoji a pořádku. Ale, k čemu to vede, je to nakonec často pouze lhostejnost. Nebo to bývá vynucenýklid plynoucí ze zastrašení protivníků, potlačení jiných názorů.

Svět neumí darovat pokoj. Svět neumí pokoj dát, ale nemůže naštěstí Boží pokoj plynoucí ze spočinutí v Bohu, ani vzít, umlčet a zničit. Můžeme vědět, že přijetí Bohem, který je láska je nepodmíněné. Není závislé na tom, jak jsme úspěšní, jestli splňujeme trendy, módu. Pokoj s Bohem je trvalý. Máme zaslíbení, že trvá i přes hranice smrti.
Kristův pokoj vrací člověka zpátky do života. Otevírá nás životu. Tento pokoj roste z důvěry, že jsme stáli Kristu za to, aby pro nás zemřel. Že jsme zachráněni, jsme milováni, že můžeme žít, aniž bychom neustále vlekli za sebou všechny své viny. Můžeme odpustit sami sobě a i druhým. Odpuštění, to není něco, co je přikázané. Je to životní nutnost. To co nás nejvíce ničí je to, když znova a znova prožíváme situace, ve kterých nám někdo ublížil.

Každý den se smíme probouzet s pokojnou důvěrou, že máme na světě své místo a svůj úkol a že pro něj také dostaneme dost sil.
Kristův pokoj mění také naše postoje, náš pohled na věci, na lidi, na svět. Pokoj nezaslepuje naše oči. Právě s ním vidíme, co je špatné, co je zvrácené, kde je třeba spravedlnosti a kde milosti. Pokoj neukolébává, ale zostřuje náš zrak.

Ježíš ani svoje učedníky nenechá v klidu. Posílá je ven. Budou muset otevřít zavřené dveře, vyjít mezi lidi a něco dělat. Učedníci se stávají vyslanci vzkříšeného Krista, skutečnými apoštoly. Mají povědět ostatním, co prožili. Že jejich Pán je živý, že strach se proměnil v radost, ustrašená nehybnost se změnila v pohyb.
To není lehký úkol. Učedníci pro něj potřebují nějakou výbavu. A Ježíš jim dává Ducha svatého. Vdechuje jim ducha, který z nicoty tvoří život. Ducha, který učedníky vyvede z jejich uzavřenosti zpátky do života. Duch je vlastně láska plynoucí z poznání nebetyčného kontrastu. Je to kontrast mezi malostí, sebestředností a sobectvím nás lidí. To kontrastuje s velikostí Boží lásky, v Kristu. Ten přichází k zděšeným učedníkům. Nic nevyčítá, nemstí se. Jeho odpuštění, posila a povzbuzení místo trestu z učedníků, svárlivých, hrubých a sebestředných lidí vytváří sebeobětující se posly nepodmíněné lásky. Oživí jejich zchromlé nohy, jejich unavenou mysl. Naplní je pohybem, odvahou, otevře je pro nové věci. Mají lidem říct, že existuje odpuštění.
V učednících bude pokračovat dílo, které začal Ježíš. Budou mluvit o odpuštění i v Ježíšově jménu odpouštět. Odpuštění není nic laciného, to je něco, co bolí a stojí úsilí, po čem někdy marně toužíme. Ale právě v odpuštění se skrývá nový začátek, odpuštění je začátek života. Tam, kde odcizení a uzavřenost zatarasily naše cesty k Bohu i k lidem, tam může odpuštění udělat prostor pro nové věci. Pro lásku, nové pochopení, pro pokoj.

Jeden učedník tomu však nevěřil. Tomáš potřebuje vidět, že to nebyl přelud. Byl opravdu vzkříšen Ježíš, který byl zabit. A Ježíš k němu přichází a ukazuje mu své rány. Říká tím: „ Přes to co se stalo, byl jsem vzkříšen. Můj otec jedná, i když vás život uštědřuje rány. Nebojte se.“

Vzkříšený Ježíš se nenechá odradit zavřenými dveřmi našich domů a srdcí. Vchází do nich a nese pokoj, lásku a odpuštění. To jsou síly, které dovedou proniknout i neprostupné zdi.
Kristus za námi přichází ve chvílích, kdy je nám zle a schováváme se za zavřené dveře. Naši úzkost mění v radost. Vyhání neklid a naplňuje nás svým pokojem. Vdechuje nám ducha života a posílá nás ven. Abychom nesli pokoj tam, kde pokoj není, abychom zvěstovali odpuštění tam, kde jsou lidé ztrápení vinou. Kristus žije. I my smíme žít a zvěstovat všude, že život má přednost před smrtí, že láska, odpuštění, víra a naděje, to vše je silnější než smrt.

Amen.