V jedné staré písni se zpívá: „ Je těžké brát věci tak jaké jsou, ale jinak to nejde...“ Nedávno jsem si na tento text vzpomněl při jedné drobné nepříjemné epizodě. Ta mi kupodivu poskytla čas naplněný nádhernými zážitky.
V jedné staré písni z osmdesátých let se zpívá: „ Je těžké brát věci tak jaké jsou, ale jinak to nejde...“ Nedávno jsem si na tento text vzpomněl při jedné drobné nepříjemné epizodě. Ta mi kupodivu poskytla čas naplněný nádhernými zážitky.
Jeden z mých synů nedávno ztratil klíče. Nervózní z toho byl on. Nervózní a naštvaná byla i moje manželka.
No tak co teď? Výjimečně jsem měl v podvečer čas. A tak jsme se vydal ze synem v romantickém pozdním odpoledni probíhajícího babího léta na místo činu – nejpravděpodobnější místo ztráty.
Už cesta tam mě okouzlila. Zapadající slunce osvětlovalo romantickou venkovskou krajinu, která se začínala barvit odstíny žluté, červené a oranžové. To vše bylo zarámované modrou oblohou.
Na pravděpodobném místě ztráty nám byla dána příležitost k cvičení trpělivosti. To spočívalo v podrobném procházení trávníku kolem autobusové zastávky.
Už to co jsem do té doby prožili, i když jsme ztracené klíče nenašli , by byl pěkný výlet s procházkou. Ale měli jsme být obdarováni mnohem víc. Otevřeli se dveře domu před kterým jsme hledali. Vyšla paní tak kolem pětačtyřiceti až padesáti. Byla fascinující. Podívala se na nás krásnýma laskavýma očima v oduševnělé tváři. A pak se půvabným hlasem, který bych čekal u mladé dívky zeptala: „ Ztratili jste jste něco.“ „ Ano, syn ztratil klíče.“ odpověděl jsem. A paní se roztomile usmála a řekla: „ Půjčím vám hrábě, aby jste je mohli v té trávě lépe najít.“ Atak jsme hrabali.
Pozitivní zážitky, malé zázraky pokračovaly dál. Otevřeli se dveře dalšího domu. Vyšel muž, nejspíš krátce důchodového věku v monterkách. Venkovský pracovitý člověk, zvyklý zajímat se o své sousedy. Venkovští lidé jsou zvyklý si pomáhat. Ono to jinak ani nejde. Také se zeptal, zda něco nehledáme. A když jsem mu pověděli o ztracených klíčích stala se věc, která mě okouzlila. Pán si přinesl hrábě a hrabal mlčky s vlídným výrazem v tváři s námi. A navíc nás nasměřoval na naproti stojící obecní úřad. Tam se náhodou nacházející uklízečka ochotně zeptala zrovna kolemjdoucí úřednice, zda někdo ztracené klíče nedonesl.
Klíče jsme nenašli. Co jsem ale našel byl pocit, že žiji v ve světě kde je dobro a kde se zase o něco méně bojím.
Na hledání klíčů jsme rezignovali. Stmívalo se a bylo už chladno. A tak jsme zajeli na blízkou benzinku načerpat. No a přišel další dárek. Vedle nás zastavil přítel vracející se z výletu. Pozoruhodný, laskavý člověk, který se svou manželkou vychovávají čtyři krásné nadané děti. Všechny v autistickém spektru. Na setkání s nimi se vždy těším. Tento můj přítel má zajímavý koníček. V čase digitálních fotoaparátů s pamětí, do které se vlezou tisíce fotek si koupil fotoaparát na kinofilm. Chce si vychutnávat ten proces, kdy při vědomí omezeného počtu snímků musí vážit, kdy zmáčkne spoušť, aby se snímek opravdu povedl. Nedávno jsme spolu přemýšleli o tom, že by svůj způsob fotografické meditace pozvedl ještě na vyšší úroveň. Ta by spočívala v tom, že by nefotil na kinofilm, ale na velkoformátový svitkový film. A tak jsme tam stáli a vyprávěli si . My o hledání klíčů, při kterém jsme potkali něco na způsob andělů v lidské podobě. Přítel nám vyprávěl, co zažil a viděl při svém výletu a co zrovna prožívá se svými úžasnými dětmi.
A tak díky za ztracené klíče….a až budete řešit nějakou nepříjemnost, ztrátu, dívejte se kolem sebe a vnímejte. Nikdy nevíte, co úžasného vás může potkat. Nebo tak postupně můžeme měnit svět...?
