Když to chci zabalit.....

Kázání na 9. 8. 2015

Biblická čtení: 1. Královská 19,  4 - 8; Efezským 4, 25 - 5, 2; Jan 6, 41 - 51

Sestry a bratři,

            jsou v životě situace, kdy to chceme, lidově řečeno, zabalit. Člověk se o něco snaží a stejně to k ničemu nevede. Snaha pomoci, prosadit něco dobrého a smysluplného se nedaří, ba dokonce se muže obrátit proti nám samotným.

            Něco podobného zažil prorok Elijáš. Bojoval proti bujícímu modlářství. Bůh mu dal nádherné vítězství nad Baalovými proroky. Teď už by to snad mohlo být dobré. Ale je tomu jinak. Nekoná se žádný převrat, lid se nevrátí k víře v Hospodina. Elijáše nikdo nenásleduje, nechrání. Naopak. Královna Jezábel mu vzkazuje, že ho připraví o život. A Elijáš už nemůže dál. Jde do samoty a plný beznaděje prosí Hospodina, aby to už ukončil. Vyznává, že není lepší než jeho otcové. Říká Hospodinu, že na to prostě nemá. A je to Hospodin, kdo k němu sestupuje a sytí jej. A když to nestačí jednou, udělá to podruhé. A Elijáš jde na místo, kde se setká s Hospodinem, který mu ukáže něco ze své podstaty - že není Bohem, který by se viditelně mocně zjevoval. Že jeho hlas je tichý a jemný. Ukáže Elijášovi, že Boží dílo nekončí.

            Elijáš bojoval proti modlářství. My máme bojovat proti tomu co nejvíce ničí naše životy. A toho se týká ono dnešní druhé čtení z listu Efezským. Mluví se tam o tom, jak by měl vypadat správný život. Pisatel listu vyzývá k poctivosti, zdrženlivosti. Vyzývá k tomu, abychom se rozdělili s potřebnými. Vyzdvihuje nutnost odpuštění. Vždyť i Bůh nám odpouští. Máme spolu žít v lásce. A k tomu patří i kázeň v tom, jak spolu mluvíme. Vždyť slovo má velikou moc. Ne nadarmo je v hebrejštině stejný výraz pro slovo i čin. Proto nám mají být vzdáleny zloba, hněv, křik, utrhání. Slovem člověk může ublížit více než činem. Zvláště mě oslovuje tento výrok: „ Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba a tak posluchačům přineslo milost.“

            Pokud se tím neřídíme, zarmucujeme Ducha Božího - jdeme proti tomu, čemu jsme určeni. Ne že by nás Bůh trestal. Sami sobě připravujeme soužení.

            Jak už jsem ale říkal na úvod, někdy se nám zdá, že už nemůžeme dál. Stejně jako Elijáš propadáme beznaději. Říkáme si už dost, na to prostě nemáme. Máme chuť si to s druhými vyřídit, nebo jim alespoň něco od plic říct. Slyšíme o korupčních skandálech a zázračném zbohatnutí politiků. Potom si klademe otázky nad tím, jestli se vyplatí být poctivý. A tady se dostáváme k něčemu nesmírně důležitému, klíčovému. Vyznání - na to nemám. Ano sami na to nemáme. V tomto světě, který dá tolik na výkon, schopnosti se zdá zahanbující říci, já na to nemám. Prohrávám. Pro člověka, který je ponechán sám sobě, je to deprimující, zahanbující. My ale nejsme sami. Toto vyznání je klíčové k tomu, aby se nám otevřely další zdroje, co zdroje, doslova další vesmír.

            A se míří zvěst našeho dnešního evangelijního oddílu. Ježíš sám sebe připodobňuje k živému chlebu, který sestupuje z nebe. Chléb od Boha Elijáše posílil k další cestě. A nám evangelium ukazuje -Bůh k nám sestupuje a chce nás sytit. Je zde jasný ukazatel k večeři Páně. Setkal jsem se s mnohými lidmi, kteří vůči této svátosti mají rozpaky. I já jsem si k ní musel najít cestu. Ne není to ta samotná oplatka, co nás sytí. Ve večeři Páně je nám viditelným způsobem zvěstováno - Bůh k nám sestupuje, sytí nás -fyzicky i duchovně. On sám se nám dává. Nemáme nic, abychom mu přinesli. Čím víc otevřeni a lační, žádostivý k němu budeme přicházet, tím víc opás bude sytit. Chlebem, bohatstvím?  Ano dá nám, to co potřebujeme. Ale nejvíc, úplně nejvíc nás chce sytit nadějí, láskou, odpuštěním.

             Pokud se utvrzovat v tom, že z milosti jsme tu, že nemáme nic, co by nám nebylo darováno, že jsme obdarováváni stále znova a znova, že je nám stále neustále odpouštěno -potom můžeme žít tak, jak nám to ukazuje apoštol Pavel v listu Efezským.

            V evangeliu je zaslibováno, že ten, kdo jí z onoho chleba - nezemře navěky. Společenství s Bohem modlitbě vede k tomu, že to, co kolem sebe šíříme, navždy kladně ovlivňuje životy našich bližních. Můžeme žít životem pokoje a lásky, který trvá i přes hranice smrti.

Amen