Když se do víry míchá, co nemá...

Kázání na 19. 10. 2014 Biblická čtení: Izajáš 45, 1 -6; 1Tesalonickým1, 1 - 10; Matouš 22,15 -22 Sestry a bratři, V našem dnešním oddíle se setkáváme s dvěma problémy a nedorozuměními, které vždy komplikovali věřícím lidem život a znevěrohodňovali je v očích tohoto světa. Je to boj o to, aby byla popřena konkurenční skupina, která má odlišné názory od nás. Dalším problémem je míchání víry a politiky. A to vše je zapříčiněno tím ,že není pochopeno to nejdůležitější o co jde ve vztahu Hospodina a jeho lidu. Farizeové chtějí Pána Ježíše chytit za slovo, aby ho mohli obžalovat a zbavit se jej. Aby to nebylo tak průhledné, posílají své učedníky spolu s přívrženci tehdejšího vládce Heroda, herodiány. Ti mají být svědky toho, že se Pán Ježíš prořekne a odmítnutím povinnosti platit daně se postaví na roveň Zelótům, tehdejším nebezpečným povstalcům. Ježíš prohlédl jejich lest. Odpovídá jim tak, že podobně jako při tom, když k němu přivedli cizoložnou ženu, všichni odešli. Na minci je obraz císařův, proto Ježíš vyzývá přítomné, aby dávali, co je císařovo císaři a božího Bohu. To jsou v historii křesťanství klasická slova, která sehrála velikou úlohu. Ovšem většinou jsou nepochopena. Většinou se dává důraz na první část onoho verše. Tato věta sloužila jako doklad k respektování nároků mocných tohoto světa. Křesťané mají být slušnými občany, plnícími si své povinnosti. Co je ale nejdůležitější na tom, co chce Ježíš říct přítomným je ta druhá část verše. Jinak řečeno: Ano je potřeba plnit si své občanské povinnosti. Žijeme v tomto státě, používáme peníze vydané státem. To vše je ale pomíjivé. Co je nejdůležitější, je potřeba dávat Bohu co jeho jest. Jej ctít. Jemu sloužit. A jak Bohu nejlépe sloužíme? Revolucemi? Politickým odporem? Ne! Především tím, že budeme šiřiteli pokoje a lásky. Takto, zevnitř křesťané, i když nevystupovali otevřeně proti zaběhaným pořádkům, otroctví, císařství tyto instituce a celou společnost naprosto změnili. Ovšem najdou se i výjimky – např. odpor vyznávající církve a Detricha Bonhoeffera v Německu za druhé světové války. A když si toto uvědomíme, potom vidíme v úplně jiné světle i počínání tehdejších lidí, kteří si o sobě mysleli, že jsou zbožní a přitom se uchylovali k nízké lsti, k hádání se o slovíčka. Kolikrát v dějinách i dnes se křesťané chytají za slovíčka, církve a sbory se rozpadají kvůli naprostým maličkostem, kvůli tomu, že jedna část vidí nějaký problém z jedné strany a ta druhá část z druhé. Kolik bylo štěpení kvůli křtu, otázce vztahu ke státu, kvůli nepatrným rozdílům ve výkladu Zjevení Janova. Rozdíly v učení, život v tomto světě, vládcové, režimy, to jsou věci pomíjející, věci, o kterých je možno diskutovat vidět je jinak. Je ale potřeba uvědomit si, že podstatné, důležité pro spásu, záchranu života v jeho smysluplnosti je něco úplně jiného – ctít Boha, který za své veliké lásky se snižuje k lidem a jej, který se zjevil v ukřižovaném Kristu, následovat, být šiřitelem pokoje a lásky. Sám Ježíš tady před své odpůrce předstupuje s nevyřčeným nárokem. Chcete – li dávat, co je Božího Bohu, následujte toho, ve kterém se Bůh zjevil. Chcete dávat Bohu, co je Boží? Potom dejte za pravdu tomu, co se v tomto světě ukázalo v životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Když hloubáme nad tajemství Božího sestoupení a uvědomíme si, že tomuto Bohu jsme vděčni, potom můžeme jen jako ti lidé z dnešního příběhu podivit se a jít. V Ekumenickém překladu je, že se Ježíšovi odpůrci podivili. Ovšem toto místo se dá přeložit i tak, že žasli. I my můžeme po setkání a uvědomění si toho, co je podstatou evangelia jen žasnout a jít se svým úžasem za ostatními lidmi. Potom budeme osvobozeni od chytání se za slovíčka a lpění na tom, jestli ten nebo onen si myslí to nebo něco jiného, od přemítání nad tím, co si o nás myslí svět kolem nás nebo příslušníci jiných církví. Potom jsme osvobozeni k tomu, abychom mohli žasnout, radovat se, a překonávat vše co nám radost, naději, víru a lásku chce vzít. Amen