Když je náboženství navrch huj uvnitř fuj...

 četli jsme varování před špatně zaměřenou či motivovanou zbožností, která se míjí svým cílem. U proroka Amose je kritizovány oběti. Bůh v nich nemá zalíbení. To, co Bůh požaduje, to je právo a spravedlnost. 

Ekumenické bohoslužby 24. 1. 2019

biblická čtení: Amos 5, 22 – 25; Lukáš 11,37-44

 v dnešních dvou biblických čteních jsme četli varování před špatně zaměřenou či motivovanou zbožností, která se míjí svým cílem. U proroka Amose je kritizovány oběti. Bůh v nich nemá zalíbení. To, co Bůh požaduje, to je právo a spravedlnost. V té době to bylo často jinak. Byla doba hospodářské prosperity. Mnozí lidé chtěli víc a víc bohatnout třeba i na úkor chudých. Nacházíme zde mnoho styčných bodů se současnou situací.

V Palestině, Ježíšovi stejně tak jako v jiných zemích, bylo ve starověku spousta chudých, třeba i nemocných lidí. Lidé nemocní byli kulticky nečistí. Podle tehdejších představ bylo jejich onemocnění trestem za jejich hříchy a provinění. Zbožný člověk se jich ani nedotkl, aby se kulticky neznečistil. To vidíme například v onom známém podobenství o milosrdném Samařanu, kde přepadeného a zbitého chudáka minou kněz a levita - účastníci náboženského provozu. Ujme se ho Samařan. Pro tehdejší zbožné židy to byl ten nejopovrhovanější, nejhorší nepřítel.

 Ježíš právě u těch lidí dbajících na přesnou precizní zbožnost kritizuje, že nedbají o lásku a spravedlnost, kterou žádá Bůh. Zbožný farizeus se podivil, že se Ježíš neomyl. Ježíš prostě bořil porušoval zaběhaná pravidla. Kdykoli někomu pomohl nebo někoho uzdravil, vždycky to bylo porušení tehdejších společenských a náboženských pravidel. Stýkal se s nečistými opomíjenými lidmi. Celníky, nevěstkami, pohany. Jedl a pil s nimi. Tím ukazoval, že Bůh má zájem o všechny. Nikdo z jeho péče není vyňat. Ježíš tím ukazoval na to, že cílem má být spravedlnost a láska. Jak už jsem říkal, jejich absenci vyčítá v dnešním evangeliu. Ježíš ukazuje farizeovi, že pokrm se stane čistým ne tím, že hojíme s omytýma rukama, ale tím, že je rozdán chudým.

Ono je to ale tak, že je jednodušší dbát na přesná kultická pravidla. Člověk si tak může hromadit svoje záznamy o tom, jak se mu daří, jak vše dodržuje. Někdy to může být i útěkem před tím, abychom se museli vyrovnat s bídou a utrpením tohoto světa a vlastní bezmocností Motivací k takovému jednání může být obyčejná sebestřednost, snaha poukázat na vlastní dokonalost. Na to Ježíš ukazuje obrazem o zapomenutých hrobech. Motivace ke zbožnosti může být velice temná. Zlo se nejlépe činí ze zbožných pohnutek.

Příliš často se stávalo a stává, že zbožnost, rituály se stávají něčím samoúčelným, něčím, čím si my sami dokazujeme svoji hodnotu, vlastnictví pravdy, jako bychom si u Boha chtěli něco zasloužit. A ti kdo je nerespektují, nebo jsou jiní, jakoby nás nebyli hodni. A tak nám často uchází, že všechny rituály zbožnost mají být prostředkem k tomu, abychom si uvědomili velikost Boží lásky a naši nedokonalost a bezmocnost. Tento nebetyčný kontrast nás potom nejlépe motivuje k tomu, co má být skutečným účelem celého duchovního života. A co je tím cílem? Apoštol Pavel píše v epištole Galatským: „ jedni druhých břemena neste, tak naplníte zákon Kristův.“ V epištole Římanům: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ V Listu Timoteovi:“ Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Od toho se někteří odchýlili a dali se na prázdné řeči. Chtějí být učiteli zákona a nechápou ani svá vlastní slova ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví.“ Apoštol Jakub napsal: „ Pravá čistá zbožnost před Bohem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ Takže to, že se setkáváme v kostelech to vlastně není bohoslužba. To je jenom příprava na tu skutečnou bohoslužbu. A tou skutečnou bohoslužbou je dělat v životě to, co je potřeba, pro toho, kdo to potřebuje a tehdy, kdy to potřebuje. A Ježíš sám říká -cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných, mě jste učinili. Ano, církev, pomocí charity, diakonie a mnohými jinými způsoby pomáhá chudým a potřebným. Ovšem chudoba je i jiného druhu. Je spousta lidí osamocených, ztrápených, postrádajících smysl života. A ti potřebují společenství, doprovázení, pochopení. Nachází mezi námi místo? Jsme opravdu následovníky Syna člověka, který se opásal a myl nohy? Ptejme se sami sebe, jestli to není tak, že na trpící tohoto světa, kteří hledají lásku, přijetí, doprovázení klademe břemena, která prostě nemohou splnit? A tak jdou raději jinam. Kdysi jsem četl názor, že tím, že se církev ne vždy dostatečně zastávala práv chudých, utlačovaných vyklidila místo pro dva strašlivé režimy dvacátého století – nacismus a komunismus. Velmi často se mi stává, že když potkám nějakého slušného, laskavého člověka, je to často bývalý člen nějaké církve, který se v ní zklamal a teď je z něj agnostik – člověk, který neví, jestli Bůh je nebo není. Ve videu od Vojtěcha Kodeta jsem viděl, jak si stýská na služebníky církve, kteří jsou precizní za stolem Páně a kazatelnou, ale chladní ve styku s lidmi. Misericordia, misericordia slyšel jsem opakovat papeže Františka, když mluvil s lítostí o lidech, kteří odešli z církve, protože tam s nimi bylo špatně zacházeno.

Kladu si otázku na co je tolik církví, které spolu ani třeba nechtějí spolupracovat, když slyším o případu dvou starších lidí, kteří společně spáchali sebevraždu, protože se báli budoucnosti a samoty. Jeden takový manželský pár jsem i pohřbíval. Příliš často platí, že ten, kdo má v životě opravdové potíže, raději z církve odejde, aby měl klid.

Je to pochopitelné, že se často míjíme cíle duchovního života. Tím je totiž smrt ega – poznání velikosti Boží lásky a vlastní nedokonalosti. A tak nechme se našeho Pána, aby nás tímto procesem, provedl. Je to cesta, která vede i skrze bolest a utrpení – kříž. Je to ale cesta ke svobodě, radosti, kterou nám nikdo nevezme a která není vykoupená neštěstím druhých.

Amen