Kdy klíčí skutečný život?

Kázání na 12. 7. 2020

Biblická čtení: Izajáš 55, 10 – 13; Římanům 8, 1 – 11; Matouš 13, 1 – 9.18 – 23

když jsem přemýšlel, jaké téma spojuje naše dnešní texty, zjistil, že jde o jak s pomocí toho, co nám zvěstují bibličtí svědkové, žít smysluplným svobodným životem. Ve starozákonním a evangelijním čtení se mluví o Božím slově, o Božím království – tedy o působení Božím v životě člověka. Náš dnešní starozákonní oddíl míří k Izraelcům, kteří jsou v zajetí v Babylóně. Naskytla se jim možnost vrátit se zpět do země předků. Po všem co je potkalo, po všech hrůzách války, dobytí země, odvlečení do zajetí, pobytu v nepřátelské zemi se jim nabízí možnost nového začátku. Poslechnou ale slovo proroka? Uvěří zaslíbením Božím o tom, že je Hospodin bude podpírat, dá jim novou sílu, naučí je jak se neklanět modlám kolem nich a žít plodným smysluplným životem? Nebo se naopak spolehnou na domnělé jistoty modlářské země? Zvítězí u nich strach z neznámé budoucnosti v zemi, která je jim už od té doby, co z ní jejich otcové odešli cizí?

Tento příběh se v různých obměnách opakuje stále. Lidé od nepaměti postaveni před volbu. Rozhodnou se pro svobodu, smysluplný život svobodných lidí, kteří o sobě rozhodují sami. Jinak řečeno – život v realitě. To je ale doprovázeno nejistotou, vědomím odpovědnosti. Nebo raději zůstáváme v zajetí Iluzí. Není to egyptské ani babylonské zajetí. Dnes u nás a kolem nás se jedná o život, který je ovládán strachem, trápením, závistí, tím, že nežijeme tak, jak to vidíme v reklamách. Zatěžuje nás zloba, neodpuštění. Autoři ekumenického překladu to, co ničí náš život a to, co apoštol Pavel nazývá tělesnost smýšlení těla výstižně přeložili jako sobectví, soustředění se na sebe – na to, co se mi nepříjemného stalo, na co já mám právo atd.

Na jiném místě Matoušova evangelia říká Ježíš: Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.Proč tomu tak je vystihuje podobenství o rozsévači. Po celá staletí bylo u nás rozséváno símě Božího slova. Nemnozí u něj zůstali. Kdo z těch kdo se nazývají křesťany, chápe evangelium o Božím sklonění k člověku, o Boží milosti a lásce, v jeho naléhavosti hloubce, překvapivosti a bohatství. A kolik lidí ať už v církvi nebo mimo ni chápe, že podstata smysluplného života znamená v nelpění, v odevzdání sebe sama pro službu bližním po vzoru Ježíše Krista, pochopení, že život už od počátku je veliký dar. Někteří to nechápou, nebo chápat nechtějí. Jiní to pochopí, ale jejich odhodlání vydrží jen chvíli. U nás nám na rozdíl od jiných mnohých zemí nehrozí pronásledování. U nás je to spíše strach před tím, abychom v očích lidí kolem nás nebyli za hlupáky.

Lákavost majetku, časné starosti, to je to, co právě nás, v naší zemi odvádí od následování příkladu Ježíše Krista a tak od toho, co vede k opravdu smysluplnému životu. A je to pochopitelné. Vždyť tyto pocity a myšlenky v nás podporuje velká část toho, co slyšíme a vidíme v médiích. Jsme vystaveni tlaku celých týmů lidí, kteří jsou školeni k tomu, aby v nás upozorňovali na lákavost majetku a vzbuzovali v nás starosti o budoucnost.

Ten kdo se tomu všemu vzepře, ten se stane požehnáním. Není to lehké. Z vlastních sil je to nemožné. Máme ale mocný nástroj. Ano, znova, jako již po mnohokráte řeknu – je to modlitba. Ale ne modlitba jako vnější odříkávání naučených frází. Jde o to, abychom ve vědomí Boží láskyplné přítomnosti promýšleli třeba i beze slov jak žijeme a kam nás to vede, jestli nás něco, nebo někdo chce spoutat, využít, či zneužít. Máme se tak učit vidět zázračnost a nesamozřejmost všeho kolem nás.

Zdá se vám to těžké? Překvapuje vás, že je to zápas? Padáte? Nebojte se. I ti nejsvatější, ti, jejichž životy přinesly jejich bližním největší užitek, padali, zápasili a začínali znova a znova, nebyly ušetřeni pochybností. Ne každý vykoná veliké věci v očích ostatních lidí. Někdy vykoná velice mnoho něco zdánlivě nepatrného – či, slovo, či jen gesto – úsměv, vlídnost. A také platí, že velké věci se skládají z malých

Amen