Ještě jednou o vánocích -kázání druhé neděle po vánocích.

Kázání na 4. 1. 2015

Biblická čtení: Jeremjáš 31, 7-11; Efezským 1, 3-14; Jan 1, 10-18

Sestry a bratři,

            Evangelijní biblické oddíly jsou svojí zvěstí natolik bohaté, že je nestačí probrat při jednom kázání. Je v nich uloženo svědectví, vyznání, které nás může stále znova a pokaždé nově naplňovat radostí a vděčností.

            Zvláště je to vidět na biblických čteních spojených se zvěstí vánoc. Autoři ekumenického kazatelského plánu proto znova zařadili na dnešní druhou neděli po vánocích oddíl z evangelia podle Jana, který by již z větší části základem kázání na Boží hod vánoční.

            Evangelista Jan nám v něm svědčí o tom, že podstatou vánoc a vlastně celého křesťanství a vlastně je to, že Bůh se sklání ke svému stvoření. Z veliké lásky sestupuje na úroveň lidí, zjevuje se v podobě služebníka.

            Nedávno jsem viděl na televizi NOE naprostou náhodou video s kardinálem Špidlíkem. Tento boskovický rodák dával duchovní cvičení samotnému papeži. Byl znám tím, že jeho hluboké teologické znalosti a opravdu široký rozhled se projevovali prostotou, skromností a velmi srozumitelným vyjadřováním. A v onom pořadu vzpomínal na své setkání s buddhistkou. Mluvil o tom, že skoro na všem se můžeme shodnout. Spojují nás etické normy. Křesťané jako buddhisté mají podobnou cestu modlitby, rozjímání či jinak řečeno meditace.  Kardinál Špidlík ale zmínil jeden bod, kterým může křesťanství výjimečným způsobem sloužit. Buddhismus se snaží směřovat k Bohu, který je nedosažitelný a neosobní. Ale evangelium nám svědčí, jak o tom mluví i náš dnešní oddíl, o Bohu, jenž se vtěluje, kterého potkáváme v těch neobyčejnějších věcech. Podstatou vánoc je zvěst  Bohu, který proto, aby ukázal svoji velikou lásku, a milost působí prostřednictvím služebníka v prostředí nejhlubší bídy, utrpení.

            V Ježíši z Nazareta ukázal Bůh svoji podstatu, kterou je láska. V něm, který podle svědectví evangelia byl s Bohem plně v souladu se ukázala Boží milost, to jak se Bůh snaží ukázat svoji věrnost, to že je tu pro nás – abychom se pro něj dobrovolně a z vděčnosti rozhodli. Svět jej však nepřijal. Jeho vlastní jej nepoznali. Lidé, kteří po staletí četli svědectví Písma svatého o Bohu, který se znova a znova sklání ke svému stvoření a ke svému lidu tento projev Boží lásky nepochopili a nepoznali. Ti, kteří jej pochopili, přijali, dali Bohu za pravdu, ti mají moc stát se Božími dětmi. Ti, kteří chtějí jít cestou milosti, vděčnosti lásky, v těch a skrze ně Bůh doslova pokračuje ve svém stvořitelském díle. Ti v tomto světě ztělesňují Boží podstatu, která je jinak nepoznatelná – Boha nikdo nikdy neviděl, syn Boží nám o něm řekl. Milující, milostivý Bůh v tomto světě není automaticky, sám od sebe poznatelný. Ztělesňují jej, zpřítomňují lidé, kteří jdou cestou Ježíšovou.

            To je důležité. Těm, kteří jej přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi, Božími dětmi, které se narodili z Boha –těmi ve kterých Bůh sám pokračuje ve svém stvořitelském díle, těmi, kteří ukazují světu na Boží milost a lásku. Přijmout a věřit v Ježíšovo jméno ale neznamená přijmout nějakou nauku, soubor učení. Znamená to především pokorně kráčet po Boží cestě služby, odpuštění, kdy onu obětavost, snahu o odpuštění vztahujeme na sebe, projevujeme se tak vůči ostatním bez toho, abychom si po nich něco nárokovali, něco od nich očekávali. Znamená to být si vědom svých nedostatků, přiznávat jej, neutíkat od nich, i když to může být bolestné. Protože, když jsme přijali, že jsme Boží děti, potom můžeme své nedostatky přijmout, uvědomit si je, nenechat se jimi ochromit a pracovat na nich.

            Ano i na nás se mohou vztahovat slova evangelia – nepřijali jej. Můžeme se setkat s nepochopením, nepřijetím, bolestí. Když však přijmeme Ježíšovu cestu, můžeme žít život plný milosti a pravdy naplněný vděčností při všem co nás třeba i bolestného potká.

 Amen